Eudaimonia

Opatrně jsem otevřela dveře a tiše vstoupila do přítmí karavanu. Zastavila jsem a zaposlouchala se. Zpoza závěsu po pravé straně se ozývalo tiché oddechování. Spí. 

Zamířila jsem za zvukem, opatrně překračujíc na zemi se válející lahve. S bušícím srdcem jsem odsunula závěs. 

Na posteli spal muž, tak kolem čtyřicítky, s neupravenou tváří, jež mě již dlouho děsila ve snech. I ve spánku se mu na ní skvěl oplzlý a samolibý úsměv. 

První rána mířila na nos. Kulatá hlava kladiva rozdrtila nosní kost a měkké tkáně na krvavou kaši. Krev postříkala desítky fotografií mladých žen, jimiž byla pokryta stěna nad postelí. 

Muž se probudil. 

Pokusil se otevřít ústa ve snaze křičet, ale v tom mu zabránily další dva údery, směřované na spodní čelist. Začal se dusit krví a úlomky zubů. Otočil se na bok a pokusil se slézt z postele, ale rána do lícní kosti ho srazila k zemi. 

Poté už jsem rány nepočítala. Kladivo drtilo kosti a já řvala z plných plic. Snažila jsem se nezasahovat horní části lebky, aby nezemřel moc rychle. Přesně tak, jak jsem si to naplánovala, jak jsem si to představovala pokaždé, když se mi vracely zlé vzpomínky. 

Toto byl ten moment, o kterém jsem tak dlouho snila. Ale teď jsem necítila žádné uspokojení. Žádnou radost, žádné zadostiučinění, právě naopak. 

S každou další ránou jsem cítila větší prázdnotu. Zvedal se mi žaludek. Poslední ránu čelistmi kladiva do spánku jsem již uštědřila spíše z povinnosti. 

Vybelhala jsem se z karavanu. I to jsem si mnohokrát představovala. Jak vítězně vycházím ze dveří, zakrvácené kladivo zvednuté k nebi. Kladivo dopadlo do vlhké trávy, a po něm i moje kolena. Zavyla jsem pod přívalem zlých vzpomínek.

Měsíc ozařoval bledým svitem lesní mýtinu. Redhillský rozparovač ležel na podlaze svého karavanu v kaluži krve a já jsem zvracela, plakala a zoufale řvala do lesní tmy. Ale vzpomínky nebylo možno zastavit, má mysl se marně snažila najít pevnou zem. 

Již nebylo o čem snít.