Happy End

Lisie se nebála. Už ne. Teď už nebylo čeho. Za celý svůj život se stěhovala minimálně třikrát, do nové školy šla alespoň tak čtyřikrát a na to, že ji někteří lidé nemají rádi, si už taky zvykla. 

Jenže vždycky, když si myslíme, že hůř už být nemůže, něco mezi nebem a zemí se nás rozhodne přesvědčit o opaku.

Takže místo toho, aby se na ni konečně usmálo štěstí a věci se zase otočily alespoň trochu přijatelným směrem, ocitla se najednou na studených dlaždicích školní chodby. Stalo se to po úplně šíleném a neuvěřitelném shluku událostí, kdy jí hned několikrát ublížil člověk, kterému tolik věřila.

Problém ovšem spočíval hlavně v tom, že to nebyl její vrstevník, v ty už svoji důvěru dávno vkládat přestala, ale byla to její třídní učitelka, která jí slíbila, že jí kdykoli s čímkoli pomůže. Jenomže to jsou lidi, kteří se řídí pořekadlem „slibem nezarmoutíš“, ale co s tím, že si teď můžete nadávat se slovy „sliby chyby“, to je vám naprd.

A přesně na to myslela Lisie celou tu dobu, kdy ji celá ubrečená, ve snaze popadnout dech prosila, aby směla opustit třídu. Na zemi se pak jen těžko mohla rozpomenout, jak se tam ocitla. Její tělo chtělo pryč a volalo o pomoc, ale všech třicet lidí, včetně třídní, se jen dívali. 

A v ten den pochopila, že její osud a budoucnost, která spočívala v jednom blbým papíru s razítkem, patří lidem, kteří nechtějí, aby někdy uspěla, pro které je vidět ji na kolenou to, po čem od začátku toužili, že oni to dokázali, dostali ji tam, kam chtěli, a ona má teď oči jen pro pláč, a pokud se rozhodne nejednat jako oni protizákonně, nebude mít ten debilní papír.

„Je to na tobě, rozmysli si to, aby ses pak nedivila!“