Nezbytnost umění

Věřím, že umění v jakékoliv formě či podobě je pro nás naprosto klíčové. V dnešní době více než kdy dřív. Skrze umění lze vyjádřit, kým jsme, ba dokonce na to lze přijít. Umění je něco, co by nemělo být pevně definováno. Neexistuje způsob, jak jej dělat správně nebo špatně. Nelze říci, jak by mělo vypadat. Právě proto je naprosto svobodné, a to by se nikdy nemělo zpochybňovat či jakkoliv napadat. 

Sama bych chtěla říci, že jsem to takto nevnímala vždy. Má cesta k umění je poměrně klikatá. Dostala jsem se k němu pořádně až na střední, a to skrze dramaťák u nás na škole. Skrze divadlo jsem přičichla k poezii, zpěvu a autorské tvorbě. Zmiňuji to, protože všechny tyto zkušenosti mi ukázaly, že umění nás spojuje. Umožňuje nám kontakt se sebou samými. Uměním tvoříme, vytváříme něco naprosto ryzího, něco, v čem je kus nás, ačkoliv se to může zdát jako klišé. 

Věřím, že umění lze najít takřka kdekoliv. Nemusí se nutně jednat o umění v tradičním slova smyslu — umění je v čemkoliv, co má emoci, čemu člověk vdechl život pomocí myšlenky, záměru. Cíleně se vyhýbám tvrzení, že to je něco, co je tvořeno s láskou. Umění je samozřejmě tvořeno láskou, ale i bolestí, hněvem, intimitou, vzniká ze zvědavosti, a hlavně je tvořeno vášní. Je to to, co nás činí lidmi, co se do jisté míry vymyká rozumu, a možná právě proto dává smysl. 

Je smutné vidět, že se dnes začíná pomalu vytrácet. Respektive se o něj sami pomalu připravujeme. Od AI generovaného bezduchého obsahu přes stejnolitou módu a nábytek až po hudební a filmové průmysly, na které je vyvíjen nátlak, aby kladly důraz především na senzaci a rychlost než na hloubku.

Připravujeme se tím o proces tvoření, o ten moment, kdy si můžeme říct: „Tohle jsem vytvořil/a. Něco jsem po sobě zanechal/a.“ Ztrácíme tím sami sebe.

Proto je dnes důležité, možná důležitější než kdy dřív, se vyjadřovat co nejautentičtěji. Ne podle trendů. Ale snažit se být tak přirozenými, jako by se nikdo nedíval.

text a foto Eva Křenková