O psaní

aneb prapodivnost textu

Psaní je vskutku prapodivná činnost. 

Utváříme myšlenky, které skládáme do někdy více a někdy méně úhledných shluků klikyháků, tedy písmen, slov, vět, souvětí, odstavců, stránek, povídek, kapitol, knih… Tento útvar se tedy stává prostředníkem naší myšlenky. Je v něm uložena. Jenže k tomu, aby opět nabyla své úplnosti, musí být přečtena jinou osobou. Protože jenom jiný člověk je schopen vyvodit si z těch pár čárek a kliček, jako jsou třeba „jablko“, představu jablka.

Ale tady také narážíme na další problém. Každý si představí jablko jinak. Já si například představím veliké, červené jablko, blyštící se v podzimním slunci, do kterého když se zakousnete, bude vám sladká, lepkavá šťáva stékat až po bradě. Někdo si ale může představit jablko zelené, kyselé tak, že poté, co jej vložíte do úst, zkřiví se váš obličej v humorné grimase. Někdo si ale třeba představí jablko jen jako koncept. Plod stromu, kterému se říká jabloň a který se řadí svým tipem k malvicím.

Někdy je tento fenomén na škodu. Jako třeba během písemky. Ať už je z jakéhokoliv předmětu.

„Ale vždyť já jsem to tady napsal!“ dušuje se o své pravdě přesvědčený žák.

„Jenže tady se to nepíše,“ praví vážně paní učitelka.

„Píše… Tady,“ ukazuje na kus textu horlivě teď již napůl zoufalý žák, který už pět minut přesvědčuje neoblomnou paní učitelku o správnosti své odpovědi.

„Tady se jenom píše něco. Já potřebuji vědět, že to je TO něco,“ upozorňuje frustrovaného žáka klidná paní učitelka.

„Ale tak to přesně bylo myšleno,“ vzdychá zdrcený žák.

„Ale nebylo to napsáno,“ uzavírá nedlouhou, však únavnou debatu neotřesitelná paní učitelka.

Všichni už jsme byli pravděpodobně něčeho takového svědky. A přitom by se tomu dalo jednoduše zabránit použitím několika mála trefných přídavných jmen.

Někdy ale můžeme tento úkaz obrátit v náš prospěch.

Tím, že budeme čtenáři regulovat množství informací, které mu poskytujeme, můžeme donutit mozek čtenáře, aby doplňoval některé věci sám. Pravými mistry v tomto oboru jsou autoři hororu. Tím, že nám dávají pouze omezené množství materiálu pro náš mozek, je naše představivost dotlačena k doplňování mezer. Ono totiž příšera s kůží lesklou a bílou jako zlověstný měsíc plující po obloze, tlamou plnou zažloutlých špičatých zubů ostrých jako dlaždičův jazyk a zlověstnýma propadlýma očima je sice bezesporu děsivá představa, ale rozhodně ne zdaleka tolik jako ta nestvůra, která číhá ve stínu mezi stromy a ze které jste viděli jenom rychlý záblesk ve světle táboráku, zatímco jste zrovna rozjímali nad tím, že Marie už je v tom lese už přespříliš dlouho, když vyrazila už před dvěma hodinami. No, jen považte.

Toto se ale nemusí používat jen v hororovém žánru. Obvykle jsou to tyto tiché věci, na které se učitelé literatury tak strašně rádi vyptávají. To je to slavné: „A co nám tím autor asi chtěl říct?“

aneb krása procesu

Ó, ano. Psaní. Krásná a ušlechtilá to činnost. Rozmanitá tak jako svět sám a ještě více.

Ale jak se píše? No. To je jednoduché. Vymyslíte téma, popadnete tužku a papír, psací stroj nebo počítač a začnete psát (na pořadí těchto kroků tolik nezáleží. Například ve škole většinou nejprve dostaneme papír a pak až vymýšlíme nebo dostaneme zadané téma).  

No… ale nebudeme si nic nalhávat. Takhle to většinou není. Je to fajn, když je, ale… Občas máme nápad, o kterém chceme napsat, ale než se k tomu dostaneme, tak už nevíme, o čem že jsme to vlastně chtěli psát. Nebo třeba máme nebo chceme něco napsat, ale nevíme, o čem budeme psát. Ale to nevadí. Ničeho se neboj, všechno bude v pořádku. Na něco přijdeš. Psát se dá o čemkoliv. Můžeš psát třeba o: přírodě, městě, životě, smrti, lásce, bohu, satanovi, gauči, posteli, koupelně, lahvi, koberci, lžíci… napadlo vás někdy, jak divné jsou vlastně lžíce? Asi chápete můj point. Někdy je nejlepší prostě začít psát. To pak někdy vznikají opravdu zajímavé věci. Třeba esej o psaní.

Také bychom si ale měli vybrat formu. Tedy jestli budeme psát báseň nebo povídku, esej, úvahu, článek nebo nedejbože fejeton. Anebo cokoliv mezi.

Dobře. Budeme předpokládat, že už tedy máme o čem psát a na co a čím psát. Nuže… šup, do práce. Že nevíš, jak začít? Prostě začni. Vylož svou myšlenku na papír. Nebo napiš svou první postavu. Nebo její činnost. Čtenář se vždycky nějak chytne. A když ne, tak je to jeho smůla. Je sice fajn, když je tvůj text srozumitelný a má hlavu a patu, ale někdy se to obejde i bez toho. Podívej se třeba na Kafku. Četl jsem od něj jednu jedinou povídku. Už si nepamatuji, ani jak se jmenovala. Jedno si ale pamatuji. A to, že jsem neměl sebemenší tušení, o čem vlastně byla. A třeba to byl autorův záměr. Zmást čtenáře.

Každopádně nejtěžší je vždycky začít. Pak už to jde všechno líp. Když jsem začínal psát tuto esej (či co je tohle vlastně zač), tak jsem neměl tušení, o čem budu psát. Prostě jsem napsal první větu, co mi proletěla hlavou, a pak už to šlo ráz na ráz.

Tohle všechno dělá ze psaní jednu z nejkrásnějších činností, které může člověk provozovat. Možnost poskytnout někomu náhled do vás samých nebo někoho poučit, pomoci někomu, pohladit svými slovy něčí duši. O tom to je. A proto, můj milý čtenáři. Ano, myslím tím tebe. Nerozhlížej se okolo sebe, protože mluvím přímo k tobě, a ne k tomu za tebou. Piš. Vezmi kus sebe a vylož ho na papír. Nebo ho naklikej do počítače. Piš a obohať tento svět o to, co máš na srdci. A jestli se bojíš toho, co si pomyslí ostatní, tak to nemusí ani nikdo číst. Anebo to dej třeba přečíst mně. Ať to bude jakkoliv, věz, že jsem na Tebe hrdý už jenom proto, že jsi něco napsal. Pokud to teda nebude zrovna antisemitský manifest nebo něco podobného. Psaní by nemělo mít za úkol někomu ublížit.

No. Tak běž. Běž a piš.