Poezie – podzim 2026

Boty

Karla Petráková

Rozhlížím se po regálech  

a hlavou mi zní neustále,  

vyber boty, dobře vyber.  

Volbu svou však dobře zvaž,  

neboť na další pár se načekáš.  

Boty nejsou levná věc,  

na další pár se nadřeš.  

Volbu svou však dobře zvaž,  

neboť podle bot člověka poznáš.  

Do krámu vchází starý děd,   

vojenským krokem brázdí svět.  

Pozorným okem se rozhlíží,  

hned k vysokým botám zamíří,  

kvalitu pozná hned.  

Po něm dveřmi vchází dívčina,  

jež střevíce na taneční bál vybírá.  

Střevíce musí být pohodlné, ale pěkné,  

toť rada, jež jí dala maminka.  

Po chvilce se opět rozezní zvonek u dveří,  

do prodejny vchází žena s neteří.  

Měla by tu mít balík až z daleké Ameriky,  

pyšně se po nakupujících rozhlíží.  

Já mezitím zkouším již čtvrtý pár,  

frustraci pociťovat začínám, ale moment,  

tyhle vcelku k světu jsou,  

nejspíš se mnou odejdou.  

Ještě se v nich párkrát projít,  

výborně, bol nepocítím.  

Je to tak, tyhle beru a  

do fronty se zařazuju.

Moucha

Zuzana Martínková

Zbavit se prázdnoty.

Sundat si boty a trávy se dotýkat.

O světě přemítat,

zhluboka dýchat.

Ležím na louce plné jarního života

a do oka mi vletí muška.

Zamrkám oko slzí a najednou někdo šepotá.

Toužíš po životě, toužíš po jiskře lásky a porozumění, štěstí a v životě úspěchu.

Do oka si rukama hrabu a snažím se tu debilní mouchu která muj krasný okamžik zkazila vyhrabat pryč.

Morální zásady.

Na poličce z prachu chuchvalce.

O ničem dlouhé zbytečné dohady.

Jako když se snažíš vysvětlit proč si k večeři dáváš ty hnusný párky.

A né dobrý nadýchaný chleba se šunkou který ti chutná stokrát víc.

Na to opravdu nemam argument, no nic.

Najednou vše co skrývám v sobě na povrch se vyplaví.

A já jenom doufám že se mé oči postaví.

Proti tomu velkému zoufalství které jsem uvnitř skrývala.

Oči ale tak silné zámky nemají,

a tak se vodou zaplaví.

A brečí brečí.

Já se ale cítím o něco lehčí 

a vlastně jsem té debilní mouše vděčná.

Někdy se propadám dolů

Zuzana Martínková

Cítím se jako vyprázdněná schránka

na dopisy.

Ve které dopisy byly opravdu kdysi.

Jako bublina z bublifuku, která praskla a zřítila se k zemi.

Nevím proč, jen mi

přijde že nežiju a naděje mizí.

Jen přežívám 

a prázdnotu prožívám,

která je mě zároveň strašně plná.

Moje myšlenky jsou jako tenký led, 

který se propadne když na něj stoupneš.

Necítím nic a přesto všechno.

Bojím se a můj mozek jede na plno

i když je mi vše zároveň jedno.

Už jsem se snad podívala na dno.

Doufám že to nejde níž

a teď už mířím jenom výš.

Nechci se pořád nechávat ovládat strachem.

Vlastně jsem v pohodě.

Můžu životem plout jak loďka po vodě,

jen prostě někdy padám dolu.

Noční život

Šimon Tušl

V temném zákoutí každého města 

Pořádá se všech tvorů fiesta

Lidé opilí a omámení tancují

A myši jako o život pískají

Já vždy kolem jenom projdu

S myšlenkou že jednou pojdu

Ale oni na tohle vůbec nemyslí

Oni nechápou tyhle nesmysly

Oni žijí přímo tady a teď

Zde je úplně dokonalý svět 

Každý by jim mohl závidět

S nimi jít si jednou zapět

A tak přidejte se hned k nim

K bláznům žijícím svůj sen

Vy bez vztahů zasvěcených emocím

Oddejte se tanci a hudbě jen.

Okno

Vito Nekojark

V cizím městě když byl poprvé, 

ihned tam poznal, co je nové. 

Když v noci tím městem chodil sám, 

toužebně se po oknech díval, sem a tam. 

Okna, co v panelácích v noci svítí, 

ráda by řekla, co slyší a co vidí. 

Iluze kolem oken do lidských duší

evokuje v cizinci, že skoro nic netuší. 

Všiml si však okna jiného než ostatní, 

ihned chtěl vědět, co mu asi tak tají. 

Krok tedy zastavil, přemýšlel dlouho, 

to okno s cizincem vnitřně pohlo. 

Okolo okna pak často chodíval, 

rád jako cizinec na okno se podíval.

I když už nechtěl být pro okno jen cizinec, 

eliminovat musí myšlenku nakonec. 

Společnost tichých básníků

Šimon Tušl

Když ptáci utichnou

A slunce z nebe zmizí

Tak kolem ohně zasednou

Ti, jež jsou si cizí

Sedíce v kruhu 

Koukajíce do ohně

Čtou si knihu

O veškeré své vině

A když oheň uhasne

Každý přednese plán

Jak utéct Smrti ohavné

A jak být sám sobě pán

Je to vrchol zoufalství

Tento osamělý kruh

Akorát že oni něco VÍ

To, co neví ani sám Bůh

To oni znají důvod bytí

Proč jdeme dál každý den

Protože tento klub bez žití

Jsou rasa lidí přece jen

Oni si našli vlastní důvod

Oní ví za čím se mají hnát

Oni našli svůj původ

A udělali cestu na které stát

Oni totiž nechtějí 

Nechtějí to ukončit

Bez svých nadějí

Musejí je splnit

Jenže ty jejich naděje

Sahají za hranice života

Napsat pokračování děje

To je čistější než nahota

Děje nekonečného

Ale prostého

Bez konce

A beze všeho

Ale přesto chtějí

Aby šel stále 

Bez neporušení

A pořád dále

A skončí jen tehdy

Kdy se zapomene.