Utrpení, psychika a dospívání: Co odlišuje dnešní young adult literaturu od jiných knih?

Ještě před několika desetiletími bylo v literatuře méně běžné, aby hlavní postava otevřeně mluvila o úzkosti, depresi, panických atakách, traumatu nebo jiných psychických obtížích. Samozřejmě nešlo o témata, která by v literatuře neexistovala. Objevovala se už dávno. Jen se o nich často nemluvilo stejným jazykem jako dnes. Jelikož jsme ve dvacátém prvním století, doba se hnula a nyní lidé o takových tématech hovoří jak v televizi, tak v novinách i knihách.

Knihy, které vycházejí ve známých nakladatelstvích, jako je například Yoli, Fragment, CooBoo a hromada dalších, obsahují tunu důležitých a nebezpečných témat, která jste před několika lety zřejmě v knihách nenašli.

Jakto, že i debutoví autoři, kteří taková témata zviditelňují, nabývají veliké slávy, přestože vydali svoji první knihu?

O psychickém zdraví se dnes mluví otevřejněji než v minulosti. Sociální sítě, podcasty, média i samotní autoři otevřeli prostor zkušenostem, které dříve zůstávaly soukromé. To přirozeně ovlivňuje i literaturu. Spisovatelé píšou o světě, který znají, a současný svět používá jiný slovník pro popis psychických obtíží než například literatura devatenáctého století. Sami na svých sociálních sítích a v knihách uvádějí, že inspirací jim byl vlastní život nebo osudy známých.

Dnešní čtenář často nechce pouze sledovat, co postava udělá. Chce vědět, proč to udělá. Co si myslí. Čeho se bojí. Co si nedokáže přiznat. Proč nedokáže někomu věřit. Proč od sebe odstrkuje člověka, kterého miluje. Pouhý psychický stav hlavní postavy se může stát hlavní pointou děje. Jenže proč nás i traumatický příběh přitahuje víc než akční příběh před několika lety?

Možná proto, že v příběhu plném negativních pocitů, myšlení a špatných věcí můžeme najít sebe samotné. Jako kdyby si naše vlastní mysl řekla: Tohle jsem byl nebo byla já před několika měsíci. A jelikož tohle ztotožnění hřeje naše srdce, můžeme si s klidem přiznat, že máme radost, že v něčem takovém nejsme sami. Jako kdybychom našli někoho, kdo nám rozumí a kdo ví, jaké to je, se občas cítit pod mrakem.

Právě identifikace může být jedním z důvodů, proč současná young adult (YA) literatura tolik pracuje s psychickými obtížemi. Výzkumy zaměřené na mladé lidi a sociální média ukazují, že sdílení osobních zkušeností může přinášet pocit validace, propojení a podpory. U mladých lidí se internet zároveň stal jedním z míst, kde hledají informace o psychickém zdraví a zkušenosti lidí, kteří prožívají něco podobného.

Současný čtenář totiž často nehledá pouze otázku „Co se stane?“, ale také „Proč se to děje?“ a především „Co bych dělal na jeho místě?“ anebo také ,,Jak jsem v takové situaci reagoval já, když mi bylo takhle?“

Tím se totiž mění samotná kostra konfliktu.

Dříve mohl být hlavním problémem příběhu například nepřítel, válka, vražda nebo útěk. V současném YA může být hlavním konfliktem něco mnohem méně viditelného. Strach říct rodičům pravdu. Neschopnost přijmout vlastní tělo. Panická ataka před školní prezentací. Vztah, ze kterého člověk nedokáže odejít. Pocit, že všichni ostatní už vědí, kam jejich život směřuje, zatímco hlavní hrdina stále tápe.

Takhle se děj nemusí posouvat navenek, ale čtenář, který se s postavou nebo dějem ztotožní, vidí jakýsi posun v tom, jak postava reagovala na začátku knihy a jak reaguje na posledních stránkách epilogu. A právě v tom spočívá síla psychologicky zaměřené YA literatury. Konflikt nemusí být viditelný pro všechny postavy v knize. Stačí, když je skutečný pro toho, kdo ho prožívá.

Důležitou roli v tom hrají také samotní autoři. Sociální sítě umožnily spisovatelům nebýt pouze jménem na obálce. Čtenář může sledovat jejich každodenní život, poslouchat rozhovory, číst jejich příspěvky a dozvědět se, proč knihu napsali. Autoři, kteří otevřeně mluví o vlastních zkušenostech, tak mohou vytvářet pocit autenticity a blízkosti, který u tradičního modelu autora jednoduše nebyl tak snadno dostupný. Výzkum komunikace o duševním zdraví mezi mladými lidmi skutečně ukazuje, že důvěryhodnost, autenticita a pocit blízkosti ovlivňují způsob, jakým mladí lidé takový obsah vnímají. Ale i to přináší do takové věci jakési riziko.

Jakmile se psychické onemocnění stane výrazným prvkem populární kultury, může se z něj stát také marketingový aspekt. Na sociálních sítích se totiž velmi dobře sdílí příběhy založené na osobní zkušenosti. Věta „tuhle knihu jsem napsal podle toho, co jsem sám prožil“ může vzbudit jiný druh zájmu než obyčejný popis děje.

Psychické problémy nejsou literární ozdoba 

Deprese, úzkost, trauma nebo jiné obtíže nemají automaticky vytvořit zajímavější postavu. Pokud jsou použity pouze proto, aby čtenáře šokovaly nebo aby hlavní hrdina působil „více rozbitě“, může se z reálného problému stát pouze další klišé.

A tak taková věc přináší do čtenářské komunity velkou, důležitou otázku.

Chceme v knihách vidět utrpení proto, že nás baví? Nebo je to jakýsi pocit úlevy, jenž pomůže uzdravení našemu srdci, neboť víme, že existují lidé, kteří si prošli něčím podobným?

Nedokážeme na to přesně odpovědět.

Čtenář může chtít silný příběh, který ho rozloží, rozpláče a donutí přemýšlet. Zároveň ale může hledat potvrzení, že jeho vlastní strachy nejsou něčím, co prožívá úplně sám. A právě proto se dnešní YA literatura stále více přesouvá od otázky „Co se hrdinovi stane?“ k otázce „Co to s ním udělá?“

Možná tedy nejde o to, že by dnešní čtenáři vyhledávali více utrpení. Spíše se změnilo to, co od příběhů očekáváme. Nestačí nám už vždy vědět, co se postavě stane. Chceme rozumět tomu, co se odehrává uvnitř ní.

Psychické problémy se tak staly jedním z výrazných témat současné YA literatury. Ne proto, že by utrpení bylo nové, ale proto, že jsme konečně našli otevřenější způsob, jak o něm mluvit. Literatura tím získává možnost zachytit zkušenosti, které byly dříve přehlížené, zjednodušované nebo ukryté mezi řádky. A možná právě proto dnes tolik čteme o postavách, které nejsou v pořádku. Protože ani my sami nejsme vždycky v pořádku. A když v knize najdeme někoho, kdo se bojí stejně jako my, pochybuje stejně jako my nebo se snaží posbírat části vlastního života, nemusíme v něm hledat dokonalého hrdinu.

Stačí, když v něm poznáme člověka.