Vážíme si svého času?

Jednoho dne dostanete na výběr dvě možnosti: První je účast na maturáku, kde potkáte velkou hrst lidí z různých koutů města. Zde se opijete nejlevnějším džusíkem, který je v lidských silách možné sehnat, necháte se pozvat postarším pánem na drink, nebo, v případě pánů, pozvete postarší paní na drink s vírou, že dnes budete mít štěstí. Kolem druhé hodiny ranní se po šesti hodinách odeberete hrdinsky pro bundu a necháte se svou milionovou limuzínou bez lístku a s pokutou od revizora dovézt téměř až domů. Druhou možností je dvoudenní rodinná dovolená ve Slovinsku, která se úplně přesně překrývá s datem maturáku a nelze to vymyslet jinak, než že jednu aktivitu vynecháte. Začnete tak přemýšlet, které aktivitě dát přednost. FOMO efekt kvůli maturáku, kde budou všichni, nebo smutek z toho, že jste odmítli další rodinnou událost? Kolem osmnácti let máte již většinu svého času stráveného s rodičema za sebou a nikdy s nimi nestrávíte tolik času.

A tak se dostanete k otázce: Maturák, nebo rodinná dovolená? 

S odstupem času mě samotnou překvapuje, jak dlouho jsem nad touto otázkou musela dumat. Upřímně si ani nemyslím, že bych si ten maturák měla nějak extra užít a ve finále se mi všechny maturáky sezóny stejně slijí do jedné nenáročné vzpomínky. Rodinná dovolená možná nebude tak plná náhodných situací, ale od čeho se to jmenuje dovolená. Protože to máme dovolený HAHAHAHA. Ne. Nic. Přemýšlím, jestli a proč je FOMO efekt v mém případě tak silný. Máme to tak všichni? Já vím, že ta akce bude mid, ale i tak je mi nepříjemné tam nebýt. Častokrát je mi nepříjemné i být tam, ale přesvědčuji se, že přesně toto všichni dělají a chtějí a já bych to přece měla chtít taky. Každý to chce, že ano? Přesvědčujeme se, že jsme šťastni. Je to ale pravda? Žijeme v naší vlastní lži, že tohle je přesně to, co dělá ostatní šťastnými, a tak jsme šťastni i my? Musíme být, ne? Ne?

Čím jsem starší, tím víc akcí a aktivit se hrne mým směrem, a protože si nic nechci nechat ujít, beru vše s otevřenou náručí. 

Je to ale správně? Dá se to zvládnout?

Myslím si, že zvládnout se dá ve finále vše. Nějak. Je ale důležité si uvědomit, že v tomto případě většinou něco zanedbám. Mohu si říci, že jeden týden jde stranou sport, další týden společenské aktivity a tak dále. Nikdo nemůže stihnout vše. Žijeme ve světě, kde se stále pospíchá a vše musí být honem rychle. 

Toto bychom mohli aplikovat i při výchově dítěte. Spousta lidí na ně nemá nervy, protože jim trvá, než se něco naučí a než jim to půjde. Myslím, že je důležitější užít si ten moment. Chce to trpělivost. Přijde mi, že mít v dnešní době trpělivost, je věc skoro výjimečná. Sama znám minimum lidí, kteří by byli trpěliví. Musím si uvědomit, že tu nejsem od toho, abych stihla úplně všechno a všechny aktivity jen co nejrychleji prosvištěla. Když budu pospíchat, nic si nikdy neužiju naplno, protože ano, sice toho stihnu více, ale již při jedné aktivitě automaticky přemýšlím nad vším dalším, co ještě musím stihnout. Nejen, že je moje hlava stále zatížená a že jsem ze všeho vystresovaná, ale kolik si toho vlastně vůbec z toho, co jsem zažila, pamatuju? 

Mé dny se s každým dalším dnem stávají kratšími a repetitivními. Moje hlava jede na autopilota. Rychle tohle, rychle tamto. Ani si většinu času neuvědomuji, co dělám. A najednou je večer. Celý den je za mnou. Jsem unavená. Přijdu domů tak pozdě, že všichni už spí. Nestihla jsem dát dobrou noc mámě a tátovi, kteří už snad ani nečekali na to, že bych se doma vůbec objevila. Přešel týden a každého z rodičů jsem viděla asi tak jednou a tak na deset minut. Každým dalším týdnem mi chodí méně a méně zpráv od táty, ptajícího se, kdy budu spát doma. Jsou dny, kdy mi ani jeden z rodičů nenapíše, kde jsem, když se doma neobjevím. Mrzí mě to. A nemyslím si, že je to jejich chyba. A nedávám to nikomu za vinu. Mrzí mě, že jsem si svůj čas nastavila takovým způsobem, že nemám čas na toho, kdo je pro mě nejdůležitější. Jistě, chci být někde, kde se děje něco zajímavého, a uklidňuji se tím, že tu se mnou moje rodina vždy bude. Pravda je ale jiná. Čas letí a tyto věci si říkám již dlouho. Nic se nezměnilo. A všichni stárneme. Jednoho dne bude den, kdy tu moji rodiče nebudou a kdy budu tak moc litovat toho, že jsem dala přednost něčemu, co mě ani nenaplňovalo. 

V tom je ten největší háček. Aktivity, kterých se účastníme a kterým věnujeme až moc času, nás dost často ani nebaví. 

Neříkám, že ultimátní hack ke štěstí je trávit čas s rodinou. Pro každého je důležité něco jiného a nebudu vám tvrdit, že je zde jediná správná možnost. Vaši správnou možnost si musíte uvědomit vy sami. Nikdo jiný to za vás nevyřeší, protože nikdo nežije váš život.

 Upřímně, mám velké dilema, jak nakládat se svým časem. Času je málo a příležitostí hodně. Proto podle mě není na místě dělat věci, které mě nenaplňují. Spoustukrát jsem se sebou znepokojena a hledám útěchu na místech, kde pro mě žádná není. Přitom mnohokrát stačí jen vyjít ven. Nadechnout se čerstvého vzduchu, zvolnit a dotknout se nohama země. Po chvíli si uvědomím, že nemusím nic. To, že člověk se svým časem nakládá špatně, si uvědomí mnohdy až příliš pozdě. Až když už to není aktuální. Nevážíme si dost toho, co máme, a když to ztratíme, můžeme o tom jen snít.