Dubnový Vedneměsíčník

Milí čtenáři,

Moc rád vzpomínám na dětství, kdy našimi hlavními strastmi byly pohádky nebo dárky k Vánocům. Občas se ale v dětském světě objeví situace, jež nás donutí zamyslet se. Před nedávnem za mnou přišla sedmiletá Terezka a vyprávěla mi o svých spolužácích ve škole. Její kamarádka Míla prý pořád vykládala, že se nebaví s Čeňkou, ale poté obrátila a řekla, že se s Čeňkou kamarádí. Samozřejmě to způsobilo krizi ohromných rozměrů, protože si tím znepřátelila nejen Terezku, ale i další kamarádku Evu. Naštěstí situace nevyužil žádný mladík, který by po třídě chodil s fotkou Tadeáše, kterému Čeňka bere svačiny. Způsobilo to ale i jiné konflikty, jejichž trvání odhaduji na dobu několika dnů.

Konflikty v lavicích první třídy a ty, které hýbaly médii koncem března při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, však mají něco společného. Neponaučení, zveličování nebo touha zviditelnit se za každou cenu a mnoho dalšího. Zkrátka vše, co se mi honilo hlavou vždy, když jsem koncem března otevřel noviny. Na rozdíl od našich drahých politiků, jejichž funkce v dění poslední doby jsou samozřejmě nezištné, děti mají na většinu těchto chyb právo. Učí se. A jelikož děti jsou určitou symbolikou naděje, nechal bych vás zamyslet se nad slovy Václava Havla: „Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Teď se ale pusť do nového čísla, v němž najdeš spoustu recenzí, kulturních typů a zajímavých příběhů. Popadni VDM, vyraž ven na sluníčko a podívej se s námi do Rumunska, Finska nebo prvního barber shopu ve městě. Příjemné čtení!

Jakub Bartoš, šéfredaktor

http://archiv.vednemesicnik.cz/2016/VDM_2016_2_duben.pdf

Únorový Vedneměsíčník

Milí čtenáři,

ve většině momentů, kdy se musíme rozhodnout, je to celkem jasné. Pivo nebo víno, zima nebo léto,  Vedneměsíčník nebo The Times. Ve spoustě věcí si jednoduše vybíráme mezi dvěma danými protipóly. Můžeme se k něčemu na základě svých preferencí přiklonit. Ne vždy to ale samozřejmě musí být povinností.

Jsou ale momenty, kdy si vybrat musíme. Kupříkladu když se zodpovědný člověk chce orientovat v politickém dění a jelikož je trochu konzerva, potřebuje jasné tvary a proporce. Jednoho krásného dne se totiž bude muset vydat k volbám, ale jediné, co bude mít v hlavě je mlha. Výsledkem je, že nevidí, kde je pravá a levá. Jako kdyby už nic jako levá nebo pravá neexistovalo!

Chudák volič. Už ho nebaví při nedělních Otázkách poslouchat zaseklý jukebox, ze kterého vychází: „Je to lež, není to pravda. Je to lež, není to pravda!“ a který křičí a mává různými cedulemi, účtenkami a kdo ví čím ještě. Volič cítí, že takhle to asi není úplně v pořádku. Ve vzduchu se vznáší populismus, neuvěřitelné sliby, podivná „ fakta“ a to není dobré. Volič cítí, že něco jako pravicově smýšlející strana se sociálním cítěním není to pravé. Volič neví. A tak doufá. Že bude líp. Ale doopravdy.

Těžko Vám, čtenářům, pomohu s Vašimi volbami a už vůbec Vám nebudu slibovat nemožné. Jedno ale slíbit mohu. Protože makáme, držíte v ruce nové číslo, v němž najdete kromě kulturních tipů a zajímavých příběhů, také tradičně i poezii či recenze. Z chladného Česka se pak můžete přesunout do Portugalska bez toaletních prkýnek nebo na londýnskou univerzitu. Dozvíte se také, jak maturanti, kterých máme v redakci spoustu, zvládají své povinnosti. Příjemné čtení!

Jakub Bartoš, šéfredaktor

Vánoční Vedneměsíčník

Milí čtenáři,

představte si něco, co máte upřímně rádi. Řekněme třeba procházky kolem historického centra našeho krásného města. Například v parku Na Sadech. A teď si představte něco, co vám tuhle radost upřímně pokazí, a vy s tím nemůžete nic dělat. Nyní jsou pro mě procházkami Vánoce, do kterých mi osud vytesal ošklivou překážku. Maturitu. I tak se ale na vánoční období těším. Jedny z nejkrásnějších adventních trhů, vůně punče, melodie koled a lidé s dobrou náladou. Byť ani ne všichni, ale stres a protivné obličeje si snad většina z nás pošetří na obchoďáky.

Během posledních měsíců jsem zjistil jednu důležitou věc. Všechno je o přístupu. Já si chci Vánoce užít, i přestože během nich budu dostávat a naopak usazovat pravé háky maturitní práci, maturitním otázkám a kdo ví, čemu maturitnímu ještě. Svým spolubojovníkům a všem ostatním přeji to samé. Užijte si Vánoce. Bez ohledu na to, co se děje. Bez ohledu na to, co denně slyšíme. Bez ohledu na strašáky, kteří nás mají děsit. Mě neděsí. Ani maturita, ani cokoliv jiného. Všechno je o přístupu…

O Vaše příjemné prožití vánočního času se nyní pokusíme i my, redakce Vedneměsíčníku, jejímž jménem Vám přeji krásné svátky plné pohody. Cestopis, literatura, film, kulturní akce a několik netradičních témat. To vše a mnohem více čeká na dalších stranách. Příjemné čtení!

Jakub Bartoš, šéfredaktor

Říjnový Vedneměsíčník už dorazil i do tvé oblíbené budějcké kavárny!

Milí čtenáři,

tak nám zabili Karla Kryla. Tedy to, co nám po něm zůstalo – jeho odkaz. Odkaz, na který si (jak jsme si možná naivně mysleli) ani politici netroufnou. Odkaz nedoceněného proroka naší doby. Odkaz proroka, kterého na jeho výročí odsunou z večerního vysílacího času hlavního programu veřejnoprávního média kamsi na Art. Jeho bronzová busta byla v předvolebním týdnu umístěna do atria Poslanecké sněmovny. Pošlapaný a zneuctěný odkaz proroka, který zůstal černým svědomím politiky i v čase porevolučním. Petice nestačila. Toho času ministr kultury, kněz, který zažil minulý režim na vlastní kůži (a kdo by měl vědět víc než on, o čem to ten Kryl vlastně zpívá) z toho má dokonce radost… Jsme zvláštním národem. Národem milujícím paradoxy. Proč však až v předvolebním týdnu? O tom můžeme jen spekulovat. Možná proto, aby ho náhodou (tak jako svatého Václava) někdo neozdobil překrásnou, zářící rekonstrukční šálou. Busta má prý kultivovat parlament. Dovolte, abych se hlasitě zasmál. To, že je umístění této busty v naprostém rozporu s jeho životními postoji nechme stranou. Nebudu se jako ostatní „vysoce postavení“ pokoušet interpretovat (v jejich případě spíš desinterpretovat) texty jeho písní. Nebudu ani polemizovat s argumenty typu „když on měl oficiální pocty tuze rád.“ O tom nechť si udělá obrázek každý sám (předpokládám, že jako čtenáři toho nejlepšího budějckého plátku beztak znáte jeho texty nazpaměť). Karel Kryl se ve své rakvi neobrací, on snad přímo rotuje. Pojďme se ale nad tento cynismus českých politiků namířený vůči jednomu z největších Čechů povznést. Pusťme si jakoukoliv Krylovu desku (rodiče či prarodiče určitě doma ve skříňce pod televizí budou mít i nějaký ten vinyl, tak si u toho můžete i trošku zahipsteřit) a představte si jeho děsivý ironický smích. Jiskřičky v jeho očích žasnoucích nad neuvěřitelností toho, kdo to okolo jeho busty zase prošel. Tenhle zvuk a tyhle jiskřičky, doufám, spousta našich zákonodárců dlouho nedostane z hlavy.

Petr Kuthan, šéfredaktor

pdf

Majálesový Vedneměsíčník

Vážení čtenáři,

s nelehkým srdcem a nutno podotknout, že pod tvrdým nátlakem jsem byl před čtyřmi lety donucen vzdát se šéfredaktorské židle J. H. Krchovského v Literce. Rozumí se, že to všechno nebylo jen o té židli, ale i o místě u okna při četných schůzích redakce tohoto plátku.

Čekal jsem čtyři roky. Čtyři roky plánoval. Ve dne, v noci. Vůbec to ale nebylo jen tak. Postupně uspořádat nástěnku (jak jinak než z anketových fotek) všech redaktorů a jednoho po druhém likvidovat. Jako ten Mexičan s kloboukem a černou páskou přes oči jsem se za vehementního propichování (fotek) v kruzích blížil k usurpátorovi trůnu.

Poté přišel festival Literatura žije a s ním nevyhnutelný chaos v celém městě (ale i v naší již dlouho nečinné redakci) a mně se naskytla příležitost. Okamžik, ve kterém se Krchovského trůn nepatrně otřásl v základech. A tak to přišlo. Konečně. Převrat, puč. Sesadit současného šéfredaktora, využít nepřítomnosti mladého čekatele na jeho post, omezit jeho pravomoce, navrátit se ke kořenům. Převzít kontrolu a přitom ještě spunktovat nové webovky (vednemesicnik.cz). Povedlo se. Oboje. Teď už jen sehnat nějaké ty nové redaktory.

Petr, navždy váš šéfredaktor

pdf