Dnes přijde Hanz

Už ani nevím, před jakou dobou ji tam Hanz zavřel. Nebo jsem to byl já? Ne, ne. Určitě to byl Hanz. Takové věci dělá vždycky Hanz. 

První noc jsem za ní přišel. Nejdřív se mě bála, ale pak zjistila, že nemusí. Já nejsem Hanz. Já jí chci pomoct. Dal jsem jí jídlo a utěšil ji. Bude líp. Určitě. 

Další noc za ní přišel Hanz. Hanz vždy nosí těžký kožený kabát a obličej mu zakrývá maska. Vypadá děsivě. Hanz jí nechce pomoct. Hanz jí ubližuje. Potom za ní vždy musím přijít já. Ošetřit ji. Utišit bolest. 

Rád tiším její bolest. Líbí se mi setřít jí slzy, obejmout ji kolem ramen, omýt a zavázat rány. Slíbit, že všechno bude v pořádku. Záleží mi na ní. 

Takhle to trvalo do minulého týdne. Tehdy se pokusila utéct. Hanz ji chytil na půl cesty ze sklepa k hlavním dveřím. Ani si nestihl vzít masku. Odvlekl ji zpátky. 

Když jsem za ní tu noc přišel, bála se mě. Myslela si, že jsem Hanz. A myslí si to pořád. Bojí se mě. Nenechá mě utišit její bolest. Hanz je od té doby vzteklejší. Po jeho návštěvách ji nacházím v bezvědomí. 

Začínám přemýšlet o tom, že bych ji možná měl pustit. Dřív, než ji Hanz nějak vážně ublíží. Prostě otevřít dveře a nechat ji jít. Možná to jednou udělám. 

Ale dnes už není čas. Aby bylo možné utišit bolest, musí být nejprve způsobena. Dnes si obleču kabát a tvář si zakryji maskou. Dnes za ní přijde Hanz.

text Vojtěch Erban, foto Virginia Berbece