Erasmus aneb jaké to je, být týden Turkem

Posledního listopadového dne jsme se již brzy ráno celí rozespalí sešli na českobudějovickém nádraží, abychom mohli zahájit naše týdenní dobrodružství v Turecku v rámci programu Erasmus+, který je financovaný Evropskou unií.

Nedělní náplní byl tedy právě přesun z Českých Budějovic do tureckého Izmiru. Cesta nebyla příliš komfortní, protože přímé letadlo z Prahy do Izmiru léta pouze v letních měsících. Do Izmiru jsme tedy museli letět s přestupem v Istanbulu. Po náročném dni a mnoha hodinách strávených v letadle jsme se už jen z Izmiru přesunuli do menšího městečka Kemalpaşa, kde si nás vzali na starost naše hostující rodiny a kde na nás čekala velká večeře v podobě tradiční kuchyně.

Další den jsme se ráno sešli v tamní škole, kde jsme se s Turky více poznali a vzájemně si v podobě prezentací více představili naše školy, města a země, ze kterých pocházíme. Na uvítanou si pro nás turecká strana připravila koncert školní kapely. Ještě větším překvapením však byla výuka tradičního tureckého folkového tance. Spolu s novými tureckými kamarády a některými učiteli jsme se tedy tanec naučili (nebo se o to alespoň snažili). Po dopoledním programu jsme si dali k obědu typický kebab v nedaleké restauraci, kde jsme se ve dvojicích vyfotili s našimi hostiteli. Tyto fotky jsme následně po obědě přenesli na dřevo a nechali zaschnout. Tím pro nás pondělní program skončil a dostali jsme volný čas.

Úterý jsme netrávili v Kemalpaşe, ale z rána jsme se vydali do Izmiru. Náplní dopoledního programu byla návštěva tradičního tureckého bazaru v centru města. Po nakoupení dárků a suvenýrů jsme se v poledne vydali na oběd, cesta byla ale poměrně netradiční. Izmir je obrovské město se čtyřmi a půl miliony obyvatel, které se rozkládá na pobřeží Egejského moře. K dopravě po Izmiru se tedy běžně využívají trajekty a lodě. Na oběd jsme se tedy vydali lodí. Po obědě jsme se stejným způsobem dopravili do muzea historie Turecka, kde náš úterní program po prohlídce  končil. Protože v celém kolektivů jak českých, tak tureckých studentů, panovala skvělá nálada a nikomu se vlastně nechtělo domů, zbytek odpoledne jsme strávili v srdci velkoměsta a den jsme zakončili večerním posezením při západu slunce na místní pláži.

Středeční náplní dne bylo poznávání památek v okolí Izmiru. Jako první jsme se vydali autobusem k Domu Panny Marie, což je podle slov našeho skvělého průvodce pravděpodobné poslední místo bydliště a úmrtí Ježíšovy matky. Po prohlídce této krásné památky UNESCO stačilo autobusem sjet kopec, abychom se dostali k hlavnímu bodu středečního programu; antickému Efesu. Protože většina Efesu nebyla stále objevena, prohlídka zabrala jen zhruba hodinu. Po procházce antickým městem jsme se celí hladoví vydali na zasloužený oběd do malebné vesničky Şirince, kde jsme po obědě dostali volný čas na prohlídku a případné nákupy dárků. S příchodem večera jsme se vrátili do Kemalpaşi, kde jsme si s Turky zašli na společnou večeři a strávili čas ve městě.

Ve čtvrtek jsme si dopoledne ve škole vyzkoušeli tradiční turecké umění Ebru. Jde o starobylou techniku malby na zahuštěnou vodu, která brání rozpuštění barev. Následně se barvy přenesou na papír, čímž prakticky vždy vzniknou krásné obrazce. Po výtvarném dopoledni jsme si ve škole dopřáli pizzu a následně jsme se vydali do další vesničky podobné té, ve které jsme byli ve středu. Ta nás však příliš nezaujala, protože většina obchůdků byla zavřená, a tak jsme si demokraticky odhlasovali brzký odjezd zpět do Kemalpaşi. Oficiální program tam sice skončil, ale domů se nešlo. Vydali jsme se s tureckou partou do Izmiru, kde jsme si nakupování vynahradili. Navštívili jsme místní nákupní centrum, kde jsme si to velmi užili.

Posledním dnem před odjezdem byl pátek. Dopoledne jsme dokončili naše fotky na dřevu, které jsme nanášeli v pondělí. Následně jsme si došli na společný oběd, kde jsme se dosyta najedli a poté dostali do večera rozchod. Večer jsme se měli sejít v Izmiru na rozlučkovou večeři. Čas jsme však nestrávili někde doma sami, ale spolu se všemi jsme se vydali do stejného nákupního centra jako ve čtvrtek. Tam jsme si zahráli bowling, ping pong nebo třeba kulečník a volné odpoledne jsme si velmi užili.       

Poté jsme už jen došli z nákupního centra do restaurace v centru Izmiru, kde jsme si spolu s Turky dali skvělou večeři v podobě cheeseburgerů. Po dojedení jsme si zopakovali tradiční tanec, který jsme se naučili v pondělí a celou restauraci jsme tak proměnili v taneční parket. Na oplátku jsme se snažili Turky naučit naší tradiční polku, což nebylo úplně jednoduché, ale moc jsme si to užili. Večer poté vyvrcholil ceremonií, při které jsme obdrželi diplomy za úspěšné absolvování projektu, a následně jsme pokračovali v tanci až do pozdních večerních hodin.

V sobotu jsme se slzami v očích již brzy ráno opouštěli Kemalpaşu a vydali se dlouhou cestu domů, při které jsme s láskou v srdcích vzpomínali na týden plný krásných zážitků. Domů jsme dorazili okolo páté hodiny.

Celý projekt považujeme za velmi přínosný a povedený. Nejen, že jsme poznali nová místa a objevili spoustu tureckých památek, ale hlavně jsme si díky pobytu v rodinách vyzkoušeli opravdový turecký život. Naučili jsme se spoustě tradičním zvyklostem a ještě k tomu jsme si to celé mimořádně užili. Poznali jsme mnoho skvělých lidí, se kterými jsme díky sociálním sítím i nadále v kontaktu, což také považujeme za velké plus.

Za celou skupinu bychom chtěli poděkovat hlavně paní Holubové, která pro nás celý projekt zorganizovala, ale i ostatním pedagogům za velmi příjemně strávený týden v novém prostředí.

text Dominik Horský, foto Mikuláš Petráň