Jak chcete umřít?

,,Kdybyste měli zítra umřít, jak byste chtěli, aby se to stalo?”  Otázka, která je položena na příliš mnoha dlouhých pracovních večeřích pokračujících v baru, po půlnoci na přespávačkách a v nevhodný čas na rodinných oslavách. Smrt je nevyhnutelná součást žití. Všechno, co je, směřuje k nějakému konci. Je přirozené, že tvorové jako my, kteří jsou dost vyspělí na to, aby dokázali přemýšlet nad svým koncem, nad ním přemýšlí. Když se nad tím zamyslíme, tak celé naše životy se točí kolem smrti. Chceme stihnout vyplnit si svoje životní sny a ambice. Chceme žít do té doby, než nebudeme moct. Naše těla jsou jako časované bomby, ale místo toho, aby vybuchla, prostě přestanou fungovat. A nikdo nemůže vědět, kdy se to přesně stane. Proto lidé věří v entity, jako je Bůh, a v místa, jako je nebe. Přináší jim to alespoň částečný klid, že po smrti není konec. Že jejich existence jen tak nevyprchá, ale bude pokračovat dál. Ať už v jiném těle nebo na jiném místě.

Někdo chce zemřít milován a zapamatován, chce neupadnout v zapomnění. Někdo chce zemřít v pokoji a přítomnosti svých nejbližších, na svém oblíbeném místě. Někdo chce zemřít při dělání věcí, co miluje, ať už jsou jakkoli nebezpečné. Někdo se na svou smrt těší, možná protože věří, že se setká s lidmi, kteří na něj čekají na druhé straně. Všichni máme nějakou představu o tom, jak bychom chtěli navždy odejít. A myslím si, že to říká hodně o tom, jak smýšlíme a jaký život žijeme.

Lidská smrtelnost byla otázkou už od začátku lidstva. Každá kultura, která se vyvíjela, měla odlišný názor na smrt. Některé kultury se jí bály a snažily se ji oddálit nebo se jí úplně vyhnout. Další ji vítaly. Oslavovaly. Věřily, že v posmrtném životě je něco mnohem víc, než co by kdy život na zemi mohl nabídnout. Dál v historii se lidé snažili celý život sloužit bohu a žít podle jeho pravidel, aby se pak v nebi mohli mít dobře. Jak jsem říkala, všechno se točilo a vždycky bude točit kolem smrti.

Je pravda, že nám všem ubíhá čas. Možná rychleji, než bychom si přáli. A je normální se obávat a přemýšlet nad tím, jaké to bude – umírat. Já sama se nad tím pozastavuji častěji, než by bylo potřeba. Čas nám všem uniká mezi prsty, i když ruce tiskneme k sobě co nejvíce, jak to jde. Myslím si, že není důležité, kolik času strávíme tady na té naší planetě, která se shodou miliardy náhod a podmínek stala obyvatelnou. Ale jaký ten strávený čas byl. Jestli jsme opravdu žili. Jestli jsme prožili všechny ty největší a nejmenší zážitky, které nás utvářejí. Jestli jsme byli opravdu šťastní. Tenhle článek jsem se rozhodla psát pro čtenáře, který drží v rukách tenhle časopis, ale i pro sebe. Protože ten čtenář může mít stejné obavy jako já. Všichni jsme lidé a všichni máme neviditelné hodiny na čelech. Ať už ty hodiny tikají pořád stejným tempem, nebo se někdy zrychlí, anebo naopak zpomalí. A ty hodiny by nám měly připomenout, jak je důležité žít. Ne být. Ne přežívat. Ale Žít s velkým Ž. Abychom mohli umřít jakkoli, ale s čistou myslí, že jsme ten náš život prožili s tím největším Ž, které se nám do života vejde.

text Eliška Šauerová, foto Aron Visuals