Jižní Korea a Japonsko: klenoty východní Asie

Asii považuji za nejpestřejší a nejzajímavější kontinent, který mi doposud přinesl ty nejkrásnější cestovatelské zážitky, ať už se jedná o cestu na Kavkaz, petrohradskou Ermitáž nebo návštěvu Velké čínské zdi. Tato část světa skýtá neomezené možnosti a pro mě je absolutní špičkou co se přírody, gastronomie a kultury týče. Ovšem jedna oblast pro mě byla stále neznámou – východní Asie. Až před několika měsíci jsem měla to obrovské štěstí, že jsem se sem se svou rodinou mohla podívat, a odškrtnout si tak další okouzlující destinace. 

Do hlavního města Severní Koreje, Soulu, jsme letěli z maďarské Budapešti, ačkoliv nyní nabízí přímé lety i pražské letiště. Cesta do takové destinace je samozřejmě časově náročná. Náš let s čínskými aerolinkami Hainan Airlines vedl přes Šen-Čen, město v severovýchodní Číně, a trval přes deset hodin. Nutno ale říct, že jsem se nikdy nesetkala s lepším přístupem k pohodlí pasažéra, než právě v asijských (a v minulosti arabských) leteckých společnostech. Člověka, který je primárně zvyklý na evropské nízkonákladovky, musí zpravidla příjemně překvapit dvojnásobná velikost sedadel a prostor na nohy, který má k dispozici, stejně jako připravené deky a polštářky a malé kosmetické taštičky s věcmi pro pohodlí a osobní hygienu. Také je už při prvním usazení možné prohlédnout si menu: počet jídel závisí na délce letu a denní době, konkrétně při našem letu byla servírovaná večeře a snídaně. Nabídka obsahovala pečivo a malý předkrm z kuřecího a kuskusu, k hlavnímu jídlu byl výběr ze tří druhů masa a čokoládový dezert. K pití byl potom kromě běžných nápojů nabízen ve velkém i alkohol – víno, pivo, likér a koktejly. K snídani se rozléval čaj a černá káva a kromě jogurtu, ovoce a sladkého pečiva byly nabízeny i nudle s masem a vajíčka. Zajímavé je, že jsme večeři dostali, ačkoliv jsme z Budapešti odlétali v poledne. Je to z toho důvodu, že se režim na palubě řídil časem v Šen-Čenu, kde je o sedm hodin více než u nás. Proto byl celý let pojat jako noční, okýnka byla speciálně zatmavená, aby vytvářela dojem letu přes noc, v kabině bylo mimo podávání jídel zhasnuto a dodržoval se klid. Je to logické a praktické řešení, protože když jsme do Číny doletěli v pět ráno místního času, byli jsme víceméně vyspalí a připraveni na nový den. 

Přestup na čínském letišti jsem zažila už při cestě na Filipíny v roce 2023 (Čínu jsem také před několika lety navštívila – to je ale téma na jiný článek), takže jsem se trošku obávala toho, co přijde. Moje obavy nakonec byly naprosto opodstatněné. Komunikace s čínskými úřady z pozice cizince není jednoduchá, největší překážkou je jazyková bariéra – zkrátka nikdo, ani na letišti, buď neumí, nebo nechce mluvit anglicky. Při přestupu jsme si museli vyzvednout kufry a opětovně je odbavit na další cestu do Koreje. K tomu, abychom si je ale mohli vyzvednout, jsme potřebovali jednodenní víza pro vstup do Číny, ačkoliv jsme neplánovali opustit letiště – to jsme ale nikomu vysvětlit nemohli. Tak jsme si na imigračním oddělení počkali čtyři hodiny, přičemž nám byly odneseny pasy a veškeré doklady a nikdo nám nedokázal situaci vysvětlit, než jsme konečně víza dostali, došli si pro kufry a vrátili se zpátky do příletové haly. Asi nemusím říkat, že to nebyl zrovna nejlépe strávený den, ale takové už cestování do vzdálených destinací bývá. 

Od Soulu jsem měla velká očekávání, která musím říct, se naplnila. Náš první hotel se nacházel v uhlazenější části města Sangam-dong dále od centra, trošku moc sterilní, ale jinak pěkné čtvrti. Rychle jsme ale pochopili, že zde nebude tolik vyžití, a proto jsme se hned přesunuli do čtvrti Bukchang-dong – tam nás přivítali nižší budovy, užší uličky, barevné svítící nápisy a restaurace a podniky na každém rohu. Už to o něco více připomínalo to pravé, surové východoasijské město, trošku chaotické, trošku špinavé, ale živé a pulzující. Všimla jsem si, že Jižní Korea je dokonalým balancem mezi právě takovým ryzím asijským duchem a bezpečností, pohodlím a moderním světem. Lidé zde jsou více kultivovaní a umírnění než třeba na Filipínách nebo v Thajsku, což dává nám, turistům, jakýsi familiární klid v tak exotické, cizí zemi. 

Milovníky kávy, jako jsem třeba já, potěším tím, že v Koreji se (narozdíl třeba od jihovýchodoasijských států – opět se neubráním porovnávání) pije hodně kávy. Pěkné a moderní kavárny s širokou nabídkou jsou na každém rohu a kafe nestojí moc, dokonce i ceny v řetězcích Starbucks jsou poloviční. 

V korejské kuchyni velkou roli hraje maso (jen těžko jsme narazili na vegetariánské pokrmy, alespoň v tradičních restauracích), zelenina, hlavně fermentovaná, a plody moře. Velmi sympatický mi byl způsob stolování, kdy se objedná mnoho různých samostatných pokrmů doprostřed stolu, ze kterých si každý vybírá. Ve většině podniků, které jsme navštívili, se objednává pomocí tabletu na stole. Jídla se objednávají ve větších setech a skládají se zpravidla z pestrých vývarů, různých druhů naložené zeleniny a hub, salátů, knedlíčků a samozřejmě hlavních, masitých pokrmů. Jí se hodně vepřového, ale pokud jste náročnější, jsou restaurace, kde si lze dát výborné jehněčí. U mnoho věcí nejde na první chvíli s jistotou poznat, o co přesně se jedná – nezbývá vám nic jiného, než ochutnat a doufat. Asi vás nepřekvapí, že na žádném ze stolů nesmí chybět kimchi neboli tradiční kvašený zeleninový salát ze zelí, ředkve, mrkve a dalších druhů zeleniny. 

Oblíbenou formou stolování je tzv. Korean BBQ, kdy je vám naservírováno syrové maso naložené do různých směsí omáček, medu a koření, které se opéká na grilu nad žhavými uhlíky a jí se čerstvě připravené spolu s přílohami. Nebudu přehánět, když řeknu, že dodneška na to vzpomínám a že v právě takové jedné nenápadné restauraci v Soulu jsem jedla to nejlepší maso ve svém životě. 

Jednoho krásného rána jsme se u snídaně rozhodli, že když už jsme urazili tak dlouhou cestu, nebudeme se omezovat jenom na Jižní Koreu. Zabookovali jsme si let do Japonska, které je co by kamenem dohodil. 

Vlakem jsme se ze Soulu přemístili do přímořského města Busan, druhého největšího v Koreji. Je to naprosto úchvatné město, oceňované pro panoramatické výhledy a perfektní rovnováhu mezi městským životem a nádhernou přírodou, kde jsme ale bohužel strávili jenom jednu noc – na první pohled jsem si Busan zamilovala, a kdybych sem letěla znova, bude to první místo, které navštívím. 

Z Busanu nás čekal velmi příjemný, pouze hodinový let do Nagoji v Japonsku. Na letišti jsem se hned ponořila do objevování nové gastronomie a dala si pravou japonskou matchu a slavné japonské nadýchané fluffy lívance s cukrem a máslem. Ve městě jsme navštívili nádherný, barevný buddhistický chrám Ōsu Kannon a nákupní čtvrť Osu s početnými uličkami plných velkých obchodů i malých krámků, restaurací, pouličního jídla, kaváren a všeho dalšího, na co si lze vzpomenout. 

Čeho si nešlo nepovšimnout, bylo to, že ubytování ve městě vycházelo poněkud na hodně peněz, s čímž jsme se setkali i v Koreji, a je to jeden z výrazných rozdílů od destinací jako Thajsko, Filipíny nebo Vietnam. Všimli jsme si ale jednoho hotelu, který byl o dost levnější než všechny ostatní – nesl název Love, což je poněkud neobvyklý název pro hotel, ale příliš jsme si o tom nemysleli. Ani pobavený pohled řidiče taxi nás nerozhodil, až když jsme přijeli k nenápadně vypadající budově, která neměla žádný oficiální vchod a do které se dalo velmi diskrétně přijet pouze do podzemní garáže a na recepci vyjet výtahem, začal se ve mně usazovat jakýsi pocit, že jsme možná přijeli do trošku jiného typu hotelu. Tlumeně, červeně osvětlený výtah, výzdoba interiérů ve formě fotografií vášnivě líbajících se lidí a rozpačité reakce personálu, když viděli, jak se u nich hodlá ubytovat rodinka s dětmi, mi v hlavě rozblikaly světýlko. Když jsme se sestrou zamířily do našeho pokoje, míjely jsme mladé páry a i starší muže s mladými dívkami. Samotné vybavení pokoje, velká postel, LED světla, speciální programy na televizi a různé další věcičky a vychytávky mě utvrdily v tom, že jsme se ubytovali v hotelu pro milence. Nejednalo se ovšem o nevěstinec, ale jednoduše o možnost pro páry zažít trochu soukromí. V Japonsku totiž bydlí celé rodiny v poměrně malých prostorech, a tak nejen mladé páry hledají jiné možnosti, jak si v klidu užít společnost toho druhého – běžná věc, což vysvětluje dostupnou cenu pokoje. Bylo to docela faux pas, ale nakonec jsme se za normální cenu dobře vyspaly v pohodlné posteli, ráno jsme dostaly snídani až do pokoje ve formě polévky, vajíček a lívanců a šrámy na duši nám to nezanechalo, takže vřele doporučuju. :) 

Nagoja nebyla špatná, ale chtěli jsme vypadnout na venkov. Zvolili jsme si městečko u moře jménem Toba v prefektuře Mie přibližně hodinu vlakem od Nagoje. V Japonsku funguje vlaková doprava naprosto perfektně, pro nás Čechy ztrápené Českými drahami je fascinující, když má vlak odjíždět v 10:10, a jakmile na hodinách padne deset hodin deset minut, vlak se rozjede. 

Cesta byla příjemná s krásnými výhledy na japonské vesničky, kde jsou všechny domky v podobném stylu a to vytváří velice pěkný dojem. V Tobě jsme se ubytovali u starší paní, která absolutně neuměla slovo anglicky, ale nabídla nám pěkné, pravé japonské pokoje vystlané podložkami tatami s výhledem na moře a zalesněné hory. Hned jsme se vydali na procházku a obdivovali vkusné domky a barevné, udržované zahrádky. V této oblasti je velmi rozšířený rybolov, což mě jako milovníka sushi zahřálo u srdce. Na oběd jsme zašli do restaurace, kde jsme se ke stolu usadili bez bot do tradičního sedu na patách. Objednala jsem si sashimi mísu, neboli misku rýže s mořskou řasou, syrovými plátky tuňáka a tresky, syrovou velkou krevetou a shirasu, což jsou malé průhledné zárodky ančoviček nebo tresek. 

Co se sushi týče, je samozřejmě bezkonkurenční v chuti, čerstvosti i ceně. I obyčejné kousky syrové ryby ze supermarketu v přepočtu za třicet korun by hravě konkurovaly těm, které se podávají u nás v restauracích za mnohem větší ceny. 

Z Toby jsem se druhý den sama vydala zpátky do Nagoje za svou japonskou kamarádkou, která u nás na Bigy byla na jazykovém pobytu před dvěma lety, a ta mi udělala další krásný sushi zážitek v podobě restaurace, kde se sushi objednává přes obrazovku a pásem jezdí přímo ke stolu. Kromě všech různých druhů syrových ryb jsem měla třeba i polévku miso, která se připravuje z pasty z fermentovaných sójových bobů a vývaru z řasy a rybích vloček a která nesmí chybět na denním jídelníčku každého Japonce. Sushi bylo až směšně levné, zhruba dvacet korun za porci. Nejednalo se ovšem třeba o California rolls, neboli rolky s rýží navrchu, které my běžně známe. Takové druhy sushi v těch běžných restauracích pro Japonce nenajdete – jí buď jenom maki, nebo jednoduše kusy syrových ryb. 

Japonsko bylo naprosto úchvatné, ale po dvou dnech nastal čas se opět vrátit do Koreje. Na celou dovolenou jsme si totiž vyhradili jenom jeden jediný, poslední týden prázdnin, což samozřejmě na takovou destinaci není ani zdaleka dostačující. Na poslední den jsme si naplánovali výlet do demilitarizovaného pásma (DMZ), které leží v okolí 38. rovnoběžky a které Jižní Korea zpřístupňuje pro turisty, ovšem za přísných podmínek. V roce 1950 vyeskalovalo napětí mezi Severní a Jižní Koreou v otevřený konflikt, a přestože o tři roky později bylo podepsáno příměří, stále jsou tyto dvě země oficiálně ve válečném stavu. 

Do DMZ se nelze vydat na vlastní pěst a je potřeba si objednat zájezd s oficiální agenturou. My bychom ten náš nestihli, nebýt jednoho milého pána, který si při své ranní kávě všiml, jak se bezradně snažíme sehnat taxík v ranní špičce, kdy není šance, že se nějaké volné auto objeví. Naložil nás do svého auta a jenom díky němu jsme náš autobus stihli – a ještě jsme si našli nového kamaráda. I takové věci se při cestování stávají, občas je potřeba se spolehnout pouze na laskavost cizích lidí. Na místo jsme se ale úspěšně dostali včas a cesta k pásmu ze Soulu potom trvala asi hodinu. Při vstupu nám byly kontrolované doklady, dostali jsme cedulky na krk se jménem agentury a byla nám vysvětlena pravidla, že za žádnou cenu si nesmíme jmenovky sundávat, pohybovat se v pásmu na vlastní pěst nebo si pořizovat fotky a videa čehokoliv. Kdyby nějaký voják dostal pocit, že jsme si něco vyfotili, mohl by nám zkontrolovat galerii. 

Prohlédli jsme si muzeum věnované Severní Koreji a zúčastnili se besedy se severokorejskou uprchlicí. V rámci výletu je možné se podívat i do tunelů, které Severní Korea vybudovala pod DMZ, mají stovky kilometrů a míří k významným jihokorejským městům jako Soul nebo Busan. Tunely byly nalézány v letech 1974-–1990, ovšem dodnes se neví, zda byly nalezeny všechny – počítá se s tím, že je ještě mnoho dalších, o jejichž existenci nemá Jižní Korea ponětí. Stoupá se desítky metrů pod zem a dalších asi dvacet minut trvá cesta stísněným, vlhkým tunelem až k samotné hranici mezi oběma zeměmi. Úplně nejzajímavější byla ovšem rozhledna, ze které bylo možné dohlédnout až do Severní Koreji, konkrétně do tzv. „vesnice míru“ Kidžong, jejíž dominantou je stožár se severokorejskou vlajkou. Vesnice na první pohled vypadala prázdně, ale při bližším pohledu do dalekohledu bylo možné zaostřit na obyvatele jedoucí na kole nebo pohybující se mezi domy. Přišlo mi úsměvné, že takové severokorejské městečko, které podle slov průvodkyně symbolizuje svět nesvobody a chudoby, vypadalo přesně jako každé normální české sídliště. Takový familiární pocit při pohledu na místní architekturu podle mě zažila většina turistů z východní Evropy. 

Nebylo vůbec od věci DMZ navštívit. Je zvláštní pocit být tak na dosah izolované a od světa odstřižené zemi a alespoň trochu se pokusit představit si, jaký tam život musí být. Bylo to jedno z těch míst, které jsem ráda navštívila a rozhodně bych to doporučila všem, kteří se do Koreje podívají, ale necítím potřebu se tam někdy ještě vrátit. Celé místo je obestřeno zvláštní, těžkou atmosférou a i jihokorejská strana má jakýsi propagandistický nádech, je ale důležité se vzdělat v této naprosto podstatné části korejské historie. 

Tím jsme uzavřeli celou naši cestu do Koreji a Japonska. Byly to dvě naprosto úchvatné destinace, diametrálně odlišný svět. Energie takových zemí se jen těžko popisuje někomu, kdo je nezažil. Ta jiskřící atmosféra měst a pomalé tempo venkova jsou jako drogy, a jakmile sem zavítáte, budete v ostatních zemích po světě marně hledat něco, co tam nenajdete. 

text a foto Stella Hlivková