Krása a úspěch francouzské kinematografie

Velká jména jako Alain Delon, Jane Birkin, Brigitte Bardot či Louis de Funès nespojuje jen kulturní úspěch, ale také prostředí, z něhož vzešli – tedy Francie a bohatá tradice její kinematografie. Francouzský film zaujímá přední příčku v dějinách kinematografie již více než sto let. První veřejné projekce datující se do roku 1895 byly pod taktovkou bratrů Lumièrových. Tito filmoví nadšenci představili první hraný film Pokropený kropič, který sklidil v očích francouzské společnosti velký úspěch, a tak bratři zanedlouho otevřeli v Paříži první kinosál na světě, kde se pařížští diváci bavili nad krátkými inscenovanými skeči z každodenního života. 

Rozvoj kinematografie jako takové přináší rozšíření žánrů, na které se mohli scénáristé zaměřit. Na scénu přicházejí komedie obohaceny nadčasovým humorem a začínají se psát scénáře intenzivních dramat zpracovávajících témata, která rezonují společností. Variabilita a diverzita žánrů je tedy široká, ale mezi lidmi byla a stále je nejpopulárnější komedie. Zájem o komediální filmy s neotřelým humorem dal za vznik filmové sérii Četník ze Saint Tropez, kde v hlavní roli exceluje Louis de Funès. Představitele cholerického strážce zákona si publikum oblíbilo natolik, že patří mezi světově nejznámější herce a svými vystoupeními baví napříč generacemi. 

Francie nabízí škálu úchvatných lokací, kam lze zasadit děj filmu, a režiséři tak mají možnost si vybírat. Romantické uličky Paříže zůstávají nejpopulárnějším městským filmovým prostředím, v těsném závěsu jsou slunná francouzská pobřeží. Ať už je to Normandie, Bretaň či Francouzská riviéra – filmy, které se zde odehrávají, mají jedinečnou a těžko nahraditelnou atmosféru. Kultovní snímek La Piscine, který se odehrává právě na jihu Francie, je skvělým příkladem toho, že když se sejde skvělý scénář, herci a prostředí, vznikne něco ikonického. Sluncem prozářené drama zpracovává téma žárlivosti a sexuálního ovládnutí nad partnerem. Hlavní role si zde střihli kouzelná Romy Schneider a šarmantní Alain Delon. Chemie mezi těmito dvěma hvězdami dodala filmu to pravé kouzlo a La Piscine se řadí mezi nejoblíbenější francouzská dramata vůbec. 

Francouzská kinematografie dala prostor pro inovaci řady uměleckých a estetických směrů. Například surrealismus pronikl na obrazovky skrze snímek Un Chien Andalou, který vznikl díky spolupráci režiséra Luise Buñuela a samotného Salvadora Dalího. Délka tohoto díla je pouhých 16 minut, ale i tak se podařilo režisérům do snímku vměstnat hlavní motivy tohoto směru. Mezi nejpopulárnější scény patří moment, kdy muž rozřeže ženě oko za pomoci žiletky. Záběr měl za úkol nést šokujícího a symbolicky provokujícího ducha – měl narušit divákův pocit jistoty a rozbít tradiční filmové normy. Un Chien Andalou se stal jakýmsi manifestem umělecké svobody odmítající jakékoliv racionální vysvětlení. Dodnes se považuje za nejslavnější interpretaci avantgardního hnutí na plátně. Dle Dalího je tento film „pohybující se obraz, ve kterém všechny sny jeho plastického snu tančí šílený tanec.” 

Scénáristicky perfektní filmy si vyžadují vhodnou interpretaci, čehož se zhošťují herci. Francie již dekády produkuje ty nejlepší špičky v herecké branži. Francouzští herci často bývají popisováni superlativy – umělecky všestranní s unikátním přístupem k herectví, který kombinuje intelekt, emoce a jemnost. Mezi nejvýznamnější persony francouzské kinematografie patří Gérard Depardieu, jehož univerzální herecký talent mu umožnil ztvárnit vše, od komediálních rolí až po ty dramatické. Depardieu zazářil v adaptaci Cyrano de Bergerac, která mu vynesla v roce 1991 Césara za nejlepšího herce. Za prestižními cenami se ale schovává temný stín, který s sebou nese vlnu kontroverze. Od roku 2020 herec čelí obvinění ze znásilnění a sexuálního napadení, i když umělec trvá na své nevině. I přes značné popírání jeho viny francouzské ministerstvo kultury rozhodlo o odebrání Řádu čestné legie, který herec držel od roku 1996. Také pařížské muzeum voskových figurín se rozhodlo od herce distancovat a stáhlo jeho sochu ze své expozice. Kauza Depardieu dělí francouzskou společnost na dva tábory. Někteří zarytě věří jeho nevině a tvrzení, která by herce z trestu usvědčila, razantně odmítají. Veřejností se  přehnala i výzva „Nevymazávejte Gérarda Depardieua“, ve které veřejně známé osoby z oblasti kinematografie, hudby a literatury vyjadřují herci svou podporu. 

Jako nejcharismatičtější a nejvýraznější ženská ikona francouzského filmu bývá popisována Jane Birkin. Ačkoliv herečka pochází z Velké Británie, do Francie přinesla nenapodobitelný mix přirozenosti, zranitelnosti a lehce bohémského šarmu. Proslavila se rolí ve filmu Slogan, kde se seznámila s bouřlivým umělcem Sergem Gainsbourgem. Jejich vztah se brzy stal jedním z nejvýraznějších článků popkultury. Pár oplýval jak hereckým, tak hudebním nadáním, a tak spolu nazpívali píseň Je t'aime moi non plus. Písnička se brzy od vydání stala hitem číslo jedna britských hitparád, na vrcholu se držela více než půl roku a dosáhla mimořádného komerčního a kulturního úspěchu. 

Jane Birkin je považována zajednu z nejstylovějších Francouzek historie. Pro její osobitý styl se stala inspirací pro mnoho žen a díky jejímu širokému poli vlivu pronikla i do světa módy. Když v roce 1984 tehdy 34letá herečka cestovala z Paříže do Londýna, na palubě letadla se jí vysypal celý obsah jejího proutěného košíku. Všiml si toho muž sedící poblíž – kreativní ředitel značky Hermès Jean-Louis Dumas. Jane si postěžovala na nedostatek prostorných kabelek, kde by byl jejich obsah v bezpečí. Sama poté načrtla na sáček, který sloužil ke zvracení, kabelku jejích snů a Jean jí slíbil, že pro ni takovou kabelku udělá. Kabelka se zrodila pod jménem Hermès Birkin bag a je symbol luxusu a sofistikovanosti. Cesta ke koupi je však trnitá a dlouholetá. Kabelky jsou na trhu v omezeném množství a pouze věrní klienti značky Hermès si mohou dopřát tuto exkluzivní radost.

Francouzi mají vášeň pro filmy a obzvláště pro ty, které pocházejí z jejich rodné země. Jak v Paříži, tak i po menších francouzských městech jsou rozesetá kina, vznikají nové a nové filmové kluby a konají se filmové festivaly, které jen podtrhují prestiž a slávu francouzské kinematografie. Ten světově nejvýznamnější filmový festival se koná každoročně v Cannes. Slouží jako globální platforma pro prezentaci mezinárodní kinematografie a má klíčovou roli v podpoře různorodých hlasů a filmů ze všech koutů světa. V takovémto náročném průmyslu musí být finanční i zaměstnanecká stabilita. Téměř 40 000 lidí pracuje ve francouzském filmovém průmyslu, který vykazuje roční obrat přibližně 10 miliard eur. Země poskytuje průmyslu peněžní podporu z různých zdrojů, např. z prodeje vstupenek do kin či z francouzských televizních stanic, v celkové výši 750 milionů eur. 

Kouzlo francouzské kinematografie spočívá v její diverzitě, která dokáže pojmout vše – od intimních autorských filmů přes dlouhé hořkosladké snímky až po lehké komedie, jež si získávají své diváky napříč generacemi. Odvaha a otevřenost k lidským příběhům je francouzskému filmu vlastní, což mu umožňuje vytvářet díla, jež se dotýkají kulturního nervu společnosti a otevírají dveře tématům, která by jinak zůstala na okraji nedotčená. Francouzští tvůrci neustále hledají nové úhly, pod kterými mohou pracovat se světlem krásy a hýbat se stínem zranitelnosti a proměnit je v obrazy, které v divácích rezonují. Závěrem lze říct, že francouzská kinematografie není jen jedna z mnoha filmových tradic – je to samostatný vesmír, který neustále roste, proměňuje se a zpochybňuje své vlastní hranice. V dnešní době rychlého a povrchního obsahu představuje francouzský film připomínku, že příběhy mají hodnotu právě tehdy, když v nich dokážeme rozeznat kus sebe samých a vyvolají v nás emoce. Díky tomu zůstává francouzská kinematografie jedním z nejživějších a nejvlivnějších hlasů světové kultury. 

text Natálie Ziková, foto LeslieAnneliese