Láska vs. obsese

Snad všichni to známe. Ten kluk, kterého nemůžete mít, a právě proto ho chcete víc než klid, stabilitu a psychickou pohodu dohromady. Stačí jeden jeho pohled, jedno „náhodné“ setkání na chodbě nebo zpráva v půl druhé ráno a vaše mysl okamžitě přepne do dobyvatelského režimu: musím ho mít. Ne proto, že by vás miloval. Ale proto, že není váš. A upřímně, kdo by odolal někomu, kdo je kombinací tajemna a absolutní nečitelnosti? To je jako kombinace kávy s kremrolkou – moc dobré na to, aby to bylo zdravé.

A pak přijde někdo jiný. Někdo, kdo by vám napsal básničku, koupil květinu nebo poslal fotku západu slunce se zprávou: „Tohle mi připomnělo tebe.“ Ideál. Emočně dostupný, laskavý, opravdový. A vy ho odmítnete. Ne proto, že nestojí za to, ale protože v hlavě máte stále toho prvního… nedosažitelného, chladného, tichého. Ten, který je spíše otázkou než odpovědí. 

Náš mozek se rozhodl, že drama je víc svůdné než klid, a my mu to na plné čáře věříme. (Díky, evoluce, za to, že jsi nás posadila na emoční horskou dráhu bez bezpečnostního pásu.) Psychologové tomu říkají variabilní odměna. V praxi to znamená: čím méně dostupný je, tím víc nás přitahuje. Dopamin a adrenalin se míchají a vy máte pocit, že žijete naplno… i když ve skutečnosti žijete v simulaci vlastní psychiky.

Jenže to není láska. To je obsese.

Láska je klid. Obsese je kontrolování telefonu, i když je baterka téměř vybitá, a vy přemýšlíte, proč se vám zase pletl do snu.

Láska je pocit jistoty. Obsese je analyzování každé jeho zprávy a přemýšlení, co tím chtěl básník říct – prostě stojíte tváří v tvář šifře mistra Leonarda. 

Láska vás nezničí. Obsese ano – ideálně ve tři ráno, s hrnkem příliš studené kávy a pocitem, že váš život je tragikomedie, kde scénáristé evidentně nikdy neprošli konkurzem.

Zatímco posedle čekáte na někoho, kdo vám nedává skoro nic, přehlížíte ty, kteří by vám dali všechno. Ne proto, že by byli horší. Ale proto, že nenarušují vaši dramatickou smyčku. Nehrají hry. A to je paradoxně… nudné. Jsme tak zvyklí na chaos, že klid považujeme za prázdno. (Nuda je sexy, říkají. Jasně. A já se divím, proč mám doma hromadu nedopsaných článků, která je jediná vzrušující věc v mém životě.)

Tvrdá pravda je jednoduchá a trochu nepohodlná: Ten nedostupný kluk nás neodmítl jako lidi. Odmítl vztah. A my jsme si z toho udělaly osobní misi, jako bysme stály před Římem, prohlásily „kostky“ jsou vrženy a pak prostě museli vyhrát, jinak by z toho byl dějepisný propadák.

A možná ta nejdůležitější otázka nezní „Proč mě nechce?“Ale„Proč chci někoho, kdo mě nechce?“

Možná nehledáme lásku. Možná se jen snažíme lovit pocit, že jsme konečně dost dobré. A to je hra, kterou nikdy nelze vyhrát, v podstatě je to, jako byste hráli šachy proti svému dědovi; rozlučte se s výhrou.

Protože skutečná láska není droga.

Nepálí. Nevyčerpává. Nezmenšuje.

A hlavně – nemusíte ji dobývat.

Takže příště, až budete stát u baru a přemýšlet, jestli napsat zprávu tomu, kdo vám nedává žádný signál, zeptejte se samy sebe:

Chci drama, nebo chci být milovaná tak, že to nebude bolet, ani když se probudím ve tři ráno s hrnkem studené kávy, zavalená prací nebo školou a pocitem, že jsem hlavní hrdinka vlastní tragikomedie?

A pamatujte - láska, která vás nutí žít ve stínu někoho, kdo vás nechce, není romantika.

Je to volání po svobodě, které ignorujete svoboda nečeká, až vám dojde dopamin. Nestojí vedle kolotoče, ze kterého se vám točí hlava. Jakmile si zvolíte zůstat, ona se zvedá a jde dál.

text Eliška Vávrovská, foto teksomolika