Měsíc a půl extáze svobody aneb dobrovolničení v Itálii

Moře možností. Člověk v nich tápe, přímo utápí se. Nedocenitelná, a přesto paralyzující svoboda. V mém nitru zněla touha – Itálie. Zabalila jsem krosnu a odjela. Zem plná vřelosti a temperamentu. Plná terasovitých polí a šumu moře. Země vína a limončela. Obklopená úžasnými lidmi, strávila jsem nejkrásnější dny a noci.

Jak na to?

Pokud člověka táhne cizí zem, touží po poznání nové kultury, pak nebylo nikdy jednodušší si takový zážitek obstarat. Díky propojenosti světa sociálními sítěmi a webovými stránkami stačí jen pár kliknutí a jsi na cestě. Můžeš začít sledováním účtů na Instagramu, jako je například European Solidarity Corps, Tmelník, European Youth Centre Břeclav, Práce v zahraničí, Za hranice – práce v zahraničí, Angažuj se nebo Worldpackers a mnoho dalších. 

Já osobně našla příležitost dobrovolničení v Itálii na instagramovém účtu Tmelník, který často přesdílí nabídky z webu European Solidarity Corps. Na tomto webu na mě čekala registrace, poslání životopisu, motivačního dopisu a nakonec pohovor se zprostředkovací organizací, a byla jsem na cestě za nezapomenutelným dobrodružstvím.

Dny zalité sluncem

Itálie. Nemohu ji stroze popsat pár větami. Je to lavina emocí, valící se skrze útržky vzpomínek. 

Prvním útržkem z mnoha je zpoždění mého a EmJ letu. Kvůli zpoždění se nám zhroutily veškeré plány s dopravou do naší cílové destinace, krásného městečka Tramonti ležícího na půvabném pobřeží Amalfi. Dvě blondýny se rozhodly si zromantizovat noční čekání na další spojení v Neapoli. Naivně jsme se rozhodly toulat se postranními uličkami bez hledění do telefonu. Není přece nic krásnějšího než nečekaně narazit na místa, z nichž přímo čiší historie. Není přece nic krásnějšího než se ztratit a zase se najít. Chvíli vše nechat plynout a o nic se nestarat, jen vřele pozorovat, co nás míjí. Aniž bychom to tušily, tak jsme málem uvízly ve vězeňském komplexu, a to pouze kvůli touze se dostat k moři. Naštěstí jsme si všimly nepříjemných výrazů policistů a nakonec jsme našly cestu z mohutných, klenoucích se zdí pryč.

Uběhlo teprve pár hodin od té chvíle, kdy jsme se s EmJ potkaly poprvé, a přesto jsme měly pocit, jako bychom se znaly odjakživa. Za přátelské atmosféry jsme se snažily uniknout šmátrajícím rukám, které nenápadně bloudily do prostoru mezi telefonem a peněženkou v našich taškách. Raději jsem si ji dala vychytrale pod košili. EmJ ale takovou možnost neměla. Naštěstí šmátravé ruce se špatnou pořídily. Jejich úsudek je zavedl do kapsy s vložkami, a tak to raději znechuceně vzdaly.

Za zběsilého pouličního tančení a zpěvu na píseň „Sunny“ od Bobbyho Hebba jsme nasedly do minibusu a cíl naší cesty, město Tramonti, se začal neodvratně přibližovat. Užasle jsme pozorovaly nespočetná tancující světla pod majestátně tyčícím se Vesuvem. Zběsilou rychlostí jsme mířily do neznáma. Pohlcoval nás adrenalin. A to i z toho důvodu, že jsme poprvé v životě zažily italský způsob jízdy. Brzda je přeci zcela nepodstatný detail a používat ji není třeba. Bez pásů jsme spoléhaly na hlasité troubení před každou zatáčkou. Dvě auta by po úzké klikaté cestě neprojela. Naštěstí už byla noc, a i když jsme byly v krajině, kde je celý režim posunutý, tak jsme za žádnou prudkou zatáčkou do nikoho nenarazili. 

Moře, víno a středověké šaty

Čtrnáct dobrovolníků z celého světa se na měsíc a půl zabydlelo v prostorách místní školky. Ani si neumíte představit naši následnou vděčnost za velikost záchodů, která není určená pro školkové děti.

Měli jsme na starost sbírání odpadků v různých prostranstvích. Taky tak by se dalo nazvat autentické poznávání italské kultury. Nasbírali jsme spoustu pytlů vyprázdněných lahví oblíbeného tekutého zlata – piva Peroni. 

Jednoho dne si nás vypůjčily místní babičky a oblékly nás na každoroční středověký průvod. Nic netušíce jsme šli vstříc jásotu místních, byli jsme jistá atrakce. Spousta lidí se k nám přidala, vzali si středověké šaty a užívali si pozornost. Vážnost nám dlouho nevydržela, propukali jsme v nehorázný smích.

Kulturní život v Tramonti šel dál a my se ocitli mezi pracujícími na festivalu vína. Kromě proslulého vína a limončela bylo všude plno různých pokrmů. 

Byly to dva kouzelné večery a noci doprovázené smíchem a zahalené do jemné záře všudepřítomných světýlek. Čas plynul jako voda. Divoce a rychle. Byli jsme pozváni na pizza party. Musím říct, že to pro mne bylo spíš kontraproduktivní, protože po návratu do ČR mi ještě žádná pizza nepřišla dobrá. Několikrát jsme se všichni společně vydali na výhledové místo, koupili si úžasnou margaritu a sledovali zapadající slunce, utápějící se v moři a zahalující nebe za Vesuvem do neskutečných barev. 

Mezi další naše aktivity patřilo třeba malování na zdi a také udržování stezek a zídek. Večery a víkendy jsme měli volné. Trávili jsme je spolu, sami, akčně i relaxačně. Byli jsme obklopeni horami a moře od nás bylo vzdálené pouze půl hodinky. Často jsme stopovali. Italové jsou úžasní lidé. Srdeční, vřelí a osobitým způsobem opravdoví. Stihli jsme procestovat celé pobřeží Amalfi. Poštěstilo se mi vůbec poprvé kráčet ulicemi Říma. Společně s ostatními jsem prozkoumala Neapol a Pompeje a nesčetně mnoho dalších zákoutí Itálie. 

Zpěv plný limončela

Jednoho volného dne jsme se s EmJ a Clemence rozhodly zdolat jeden místní vrchol, na kterém se tyčil hrad San Nicola de Thoro-Plano. Během výstupu nás odchytl místní pán, který pořád vykřikoval „Visita! Visita!“ Nabízel nám prohlídku a náš nezájem ani jasně řečené „ne“ ignoroval. Nebyla s ním domluva, překládaly jsme si text v překladači, nic nebylo platné. Teprve díky útěku jsme se zbavily nežádaného, věčného šumu italštiny. 

Konečně jsme došly na samotný vrchol, kde nás čekal neskutečný výhled na hory a moře. Krčila se tu zmuchlaná vlajka, která hrála našimi, českými barvami. V jistotě, že to naše vlajka není, jsme se daly s EmJ do zpěvu české hymny. Po chvíli za námi přispěchal jakýsi stařík s překladačem na telefonu v ruce. „Prosím, nezpívejte, rve mi to uši!“ sdělil nám monotónní hlas překladače. Spolu se staříkem jsme propukly v nehorázný smích. Ještě jsme mu zapěly Slavíky z madridu a vtáhly jsme staříka i Clemence do zběsilého tance. Odměnil nás domácím limončelem a nadávkami na svou manželku. Vesele jsme se vrátily zpátky domů, do naší školky.

Nespočet útržků vzpomínek tkvících v mém srdci. Zkráceně mohu snad popsat jedině slovy – měsíc a půl extáze svobody.

text a foto Emílie Čihovská