Místo pro pomíjivé touhy

Někteří umělci se rádi nechávali unést zamlženou krajinou, protože jí chyběla zřetelnost, některým tato skutečnost naháněla strach. Při pohledu na zasněná mračna nacházeli  pochopení a nejasnost mlhy v sobě často skrývala slast a radost, které tak zoufale hledali ve světě plného pravidel a ustálených norem. Umělci byli falešně obviněni z vraždy tradičních konceptů, které nemohly uspokojit  jejich (sice prchavé a pomíjivé, ale přesto) touhy.  

Hledím z okna a vidím kouř, splývá s mračny, revoluce 19. století má až příliš společného s přírodou. Samozřejmě, že je snílkům dobře v mlze. Mlhu stejně jako snílky k zemi nepoutá tíha. Mlha se nachází ve vlastním časoprostoru, mezi nevyřčenými slovy dvou bláznivě zamilovaných, mezi oblaky, jimiž prosvítají paprsky světla dopadající až na pihaté tváře dětí, mezi okvětními plátky letních růží a mezi prvním a posledním pohledem do jeho modrých očí. 

Můžeme si ale dovolit cítit se jako poutník z obrazu C. D. Friedricha? Pro umělce romantismu 18. a 19. století byla mlha jedním z důležitých prvků. Dokázala totiž umocnit pomíjivost okamžiku. Ve Friedrichových obrazech se mlha rozléhá po krajině, která na první pohled může působit nekonvenčně ve své kráse. Dalším úkolem romantismu je totiž hledat krásu tam, kde by ji ostatní přehlédli. Mlha tak neslouží jako rouška zastírající „nehezké“ části přírody, naopak jim umožňuje vyniknout v jejich nejednoznačnosti.