Mizivé chvíle klidu

Hluboký nádech. Uklidňující temnota očních víček. Lehký vánek hladící tě po tváři. Tráva pod tvým tělem. Tělem, které se zdá jako zázrakem najednou lehčí. Lehčí od všeho kolem tebe. Pomalý výdech. Nikdy ti nebylo lépe. Nic neporazí ten všemohoucí klid, který tě teď obklopil. Ani v radostnějších chvílích tvého tak dlouhého, ale zároveň tak kratičkého života ses necítil takhle. Jako kdyby ten klid byly kořeny, co tě prorostly skrz naskrz. Upevnily se v tobě a není šance, že by je mohl někdo všechny vytrhat. Alespoň v tuto chvíli. V tuto blaženou chvíli, co tě upevnily do stavu klidu a vyrovnanosti.

Začneš si uvědomovat svoje tělo a končetiny. Cítíš své torzo, pak končetiny a nakonec konečky prstů a kořínky svých vlasů. Uvědomíš si, že jsi nějakým zázrakem tady a v tomto krásném okamžiku seš vděčná za život na této planetě a v tomto těle. Mohla jsi být naprosto cokoliv. Mohla jsi být maličký hmyz, neúprosná šelma nebo němá ryba plovoucí v nejrůznějších vodách. Vždy jsi chtěla být něco jiného, něco víc. Ale v tento moment ne. Všechny nedostatky, starosti a trable jsou pryč. Seš tu jenom ty, zem pod tebou a obloha nad tebou.

Nadechneš se ještě jednou a přeješ si, aby to nikdy neskončilo. Promrhala bys svůj celý život na tomto místě v tomto momentě s radostí. Ale pak slyšíš hlas a v něm slyšíš své jméno. Vzdychneš si a otevřeš oči.

text Eliška Šauerová, foto standret (Magnific)