Nepatrnost nejdůležitějšího

Kapky na stěně sprchy. Mapy od parfému na kůži. Pára, co nám jde od úst ve studeném vzduchu. Cigarety na chodníku pod našima nohama. Natrhané použité papíry. Ptáci ve stromech. Zbytky sněhu po zemi na konci zimy. Špína za našimi nehty. Vyryté iniciály. Podupávání nohou, ať už do rytmu nebo kvůli stresu. Slova napsaná tužkou na začátku knihy. Skvrny na zdech staré budovy.

Malé věci, které nám unikají při každodenním ruchu. Při našem přirozeném spěchu. Věci o nás a našem okolí, malé kousky informací. Malé kousky historie naší populace. Našich zlozvyků, rutiny a myšlenek. Tak malé věci, že se je ani do deníků nesnažíme napsat. Ty nejmenší světy příběhů, kolem kterých procházíme každičký den. Každý ve své malé bublině, se svými vlastními příběhy, svými povinnostmi a přáními. Ale i to nejmenší má svůj příběh. I to nejzbytečnější má nějaký účel.

Pro vystoupení ze své bubliny jsou lidé na sociálních sítích, čtou články, noří se do knih. Tak většina lidí vstřebává nové informace a poznatky. Od lidí lidem. Šokující momenty a významné události. Věci, které byly vyrobeny tak, abyste na nich udrželi pozornost. Ale pro vystoupení z naší životní bubliny stačí…

Rozhlédnout se. Zvednout oči a podívat se. Uvědomit si, že každý člověk, který je s vámi na výstavě v muzeu nebo sedí u protějšího stolu v kavárně, je stejně komplexní jako my. Že má také svůj unikátně zamotaný příběh.

Vždycky jsem byla pozorovatel. Přejela jsem člověka od hlavy k patě, nejlépe tak, aby to neviděl, a snažila se najít nějaké indicie toho, jak ten člověk žije. Co má za práci? Kde bydlí? Jaký má vztah s rodinou? Je šťastný? Za jednu desetiminutovou jízdu jsem byla schopná slečně naproti mně v autobuse vymyslet celý životopis. Vymýšlení si mě baví. Vnímání okolí taky. A proto mě štve, když ostatní kolem mě nevnímají věci, co vnímám já. Jak mohou nějací lidé přehlédnout věci, které jsou úplně do očí bijící? Fascinuje mě, jak moc se liší naše myšlenkové pochody, ale jak jsme vlastně všichni úplně stejní. Přemýšlím nad životy jiných lidí právě proto. Protože moje realita může být nepředstavitelná pro člověka vedle mě, a naopak. Všechny tyhle reality. Všechny tyhle možnosti. A proto se asi upínám na ty malé věci. K pochopení lidí kolem mě.

Chtít chápat je nejvíce lidská věc, co si dokážu představit. Vidět celou pravdu. Odhalit věci, které jsou pro nás skryté, a vměstnat je do toho boxu, kterému říkáme náš rozum. K pochopení druhého je důležité vnímat to velké, ale hlavně i to malé. Silné pouto začíná, když právě to malé si zapamatujete a vnímáte to. Opatrujete to. Protože to nejmenší je většinou nejhlouběji a zároveň nejvíce na očích.

text Eliška Šauerová Khamkhor