Nevím – čtěte na vlastní nebezpečí!

Zase ležím na posteli, poslouchám znovu a znovu muzikál Hamilton a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, jak dokázal Lin Manuel Miranda napsat tolik mind-blowing hudby nejrůznějších melodií perfektně zapadajících do sebe. Překulím se na bok a vezmu mobil do ruky. Na Googlu hledám, jestli Lin nemá ADHD, přece jak je možné, že jeden člověk toho dokáže zvládnout takhle moc – zrežírovat film, napsat dva broadwayské muzikály, hrát Hermése v Percy Jacksonovi?

A najednou mi do hlavy přijde myšlenka, jestli se proletářské společnosti neříká proletářská, protože byla pro letáky? Počkat, co vlastně znamená proletářská společnost? Existuje ten termín vůbec? A zase hledám na Googlu, co to je. Jo, existuje. Je to z římského slova. Něco nového jsem se naučila. Super, to se mi určitě nebude hodit. Další promarněný čas. Může mi sakra někdo říct, jak funguje můj mozek, protože je deset večer a já tady přemýšlím, jestli má Lin Manuel Miranda ADHD?

Ráno se probudím, pustím si písničky, no jasně, zase Hamilton, konstantně už od prosince. Opět jsem o hodinu zaspala. Chtěla jsem vstávat v 5:40, je 6:40 a škola začíná během chvilky. Jdu se nasnídat, škola začíná za čtvrt hodiny. Super. Ptáte se, proč tak dlouho snídám? Sama nevím, lidi okolo mě se nají během pár minut, zatímco já tam sedím půl hodiny a pak nestíhám.

„Tak nesnídej!“

Heh… to se vám řekne, ale já bez tý snídaně nefunguju. Mozek vypne, a ať zmáčknu jakékoliv tlačítko, tak prostě bez tý ovesný kaše ráno se nezapne. To znělo docela poeticky, že? Tak a teď jsem přemýšlela, jestli se píše čárka před že. Zajímavý, jak ten mozek funguje, co? To bude tím, že jsem ještě nesnídala, vždyť vám to povídám. Možná, že já mám ADHD, ne Lin.

Po vyčištění zubů jdu do školy. Ještě bych spala. No, to povídám každý den, když tam musím jít. První hodina: matematika. Super. Proč je středoškolská matika propojená písmenama víc než ta čeština, vypadá to, jak kdyby od tý češtiny utíkaly. Učitelka mě vyvolá. Samozřejmě teď nevím ani svoje jméno a tupě zírám na tabuli na ta uprchlá písmena. Proč vlastně filozofuju na matice nad češtinou? Učitelka vyvolá někoho jiného, to je dobře, já stejně neumím ani ty ručičkový hodiny.

„Ale to není o matice.“ – Ale čísla tam jsou, ne?

Ne, počkat, já zapomněla, ty už v matice nahradila abeceda. Takhle to pokračuje až do odpoledne. Fakt bych spala.

Přijdu domů a jo, dala bych si šlofíka. O pět hodin později mě budí mamka s večeří. Den zas o ničem, snad už budou prázdniny. Jdu se sprchovat, po celém bytě je teď naplno slyšet Hamilton. Jenom čekám, až na nás začnou bouchat sousedi, že už i jejich pes teď umí rapovat jednotlivý sloky, tak jestli to nemůžu ztlumit.

Ale to je to jediný, co mě teď drží naživu. Tohle a scrollování na Wikipedii. Ty rabbit holes (králičí díry), do kterých se tam dostávám, mně přijdou občas docela komický. Jak se sakra z královské rodiny člověk dostane na Michaela Jacksona a jeho synovce Jaafara. Někdy si říkám, jaký by to bylo, být ve slavné rodině. Představte si, jdete do školy a teď všichni ví, že zrovna váš strejda je, nevim, Lin Manuel Miranda. A dost, mohla bych už přestat,  přísahám,  já jím opravdu nejsem posedlá (vůbec jsem si nehledala jeho adresu a pak ji nezkoušela hledat na mapách, a už vůbec o něm nemám zhlédnuté každé video a naposlouchanou každou jeho písníčku, whoaaaa… asi bych fakt měla přestat).

Vylezu ze sprchy pořád zahloubaná do svých myšlenek. Kdy zemřel Karel Čapek? Jak se sem sakra dostala tahle myšlenka? A dost! Jdu spát, dobrou noc.

text a ilustrace Eliška Kohoutová