Od první čtené k inscenaci: loutková koleda Malého divadla

Mikulášská aneb loutková koleda o tom, že žádní čertové ani andělé z nebe jen tak nepadají, je momentálně nejčerstvější inscenace v repertoáru Malého divadla režírovaná Štěpánem Gajdošem. Hra je napsána podle původní dětské pohádky Jany Šrámkové, tematizuje především radosti i strasti pěstounské péče a vznikla ve spolupráci se Sdružením pěstounských rodin České Budějovice.

Redakce Vedneměsíčníku se rozhodla zmapovat vznik této předvánoční loutkohry prostřednictvím dvou zásadních okamžiků – první čtené a hotové inscenace. Pojďme se na ně tedy podívat a společně si přiblížit, jak vlastně vzniká divadelní představení.

První čtená – jedná se o úplně první zkoušku, kde se herci a inscenační tým poprvé baví o daném textu, herci se většinou dozvídají své role, diskutují o hlavních tématech hry a poté celý scénář společně nahlas přečtou. Samozřejmě záleží na typu projektu nebo chodu konkrétního divadla či preferenci inscenačního týmu – ne vždy musí být průběh první čtené totožný, ale tímto způsobem to probíhalo právě na Mikulášské.

Tato první čtená byla naplněna příjemnou a vánoční atmosférou. Jelikož hlavní téma Mikulášské je pěstounská péče, odsuzování a diskriminace, které s ní bohužel přichází, už na první čtené byla přítomna pracovnice ze Sdružení pěstounských rodin České Budějovice a shrnula všem základní informace o pěstounství. Vysvětlila rozdíly mezi adopcí a pěstounstvím a představila různé konkrétní příklady týkající se pěstounů nejen v České republice. Ve zkratce – adopce je trvalé přijetí dítěte do rodiny se všemi rodičovskými právy, zatímco pěstounství je většinou dočasná péče, při níž dítě právně zůstává potomkem svých biologických rodičů.

Herci i celý inscenační tým byli v tomto tématu opravdu zvídaví, měli spoustu otázek a bylo vidět, že jim na pochopení pěstounství záleží – a to se poté  projevilo v uchopení hotové inscenace.

Po tomto rozhovoru jsme se přesunuli k autorce pohádky i samotného scénáře Janě Šrámkové, která mluvila o její motivaci k napsání textu s tímto tématem a celkově o její literární tvorbě. Většinou má při první čtené úvodní slovo dramaturg dané inscenace, ale tím, že u Mikulášské byla k dispozici i autorka textu, i expertka na hlavní téma hry, byl proslov dramaturga Davida Košťáka stručnější. Poté se tým přesunul k oficiálně prvnímu přečtení scénáře. Postupně se odhalovalo konkrétní obsazení, režisér a dramaturg komentovali konkrétní scény a podrobněji se diskutovalo o postavách a ději.

Z této první zkoušky jsme odcházeli s nadšením a zvědavostí, jak hra bude vypadat na jevišti. My jsme si museli počkat další dva dlouhé měsíce, ale vám stačí jen číst dál.  

Hotová inscenace

V prosinci jsme měli s naší vedneměsíčníkovou redakcí možnost hotovou Mikulášskou vidět na divadelních prknech. Společně s námi tvořilo publikum několik tříd prvního stupně základních škol a děti byly nadšené – ptaly se pedagogů na otázky, špitaly si, smály se a pár holčiček se dokonce pustilo i do tance. Být mezi dětskými diváky mi k celkovému pocitu z inscenace ještě přidalo. Alespoň na chvilku jsme se mohli schovat do rozdováděného chumlu dětí, které se na celý svět, a tudíž i na hru, dívají jednoduše, tady a teď. Právě to podtrhlo hlavní myšlenku Mikulášské – děti neřešily předsudky vůči postavám, neodsuzovaly hlavní postavu Mikulu za to, že žila v pěstounských rodinách. Vytvořily si na ni názor podle jejího zábavného, živelného charakteru, pozorného chování vůči ostatním a dalších silných momentů.

Inscenace nenásilnou a křehkou formou nabízí více úhlů pohledu na lidi s rozdílnými osudy kolem nás. Po skončení představení měli pedagogové a rodiče možnost probrat téma pěstounské péče díky metodickým a pracovním listům pro děti, které nejsou pro Malé divadlo ničím novým. Tyto listy lze nalézt na stránkách Jihočeského divadla vždy v popisu inscenace.

Společně s dětmi jsme sledovali kouzelný předvánoční příběh malé Mikuly, která je nalezena obyvateli Českých Budějovic, a ti jsou prakticky donuceni se o hlavní hrdinku postarat. Nikdo ale neví, co se z ní „vyklube“, jestli čert, nebo anděl. Obyvatelé si ji tedy mezi sebou přehazují – svým způsobem se o ni starají, ale zároveň vytvářejí propast mezi Mikulou a ostatními dětmi, které žijí se svými biologickými rodiči. Děti samy rozdíly mezi sebou a Mikulou pociťují někdy méně, jindy více, ale jistá obezřetnost z jejich strany tam nepochybně je.

Hra je inscenována pomocí loutek a dalších předmětů. Moc mě bavilo využití každodenních věcí nápaditým způsobem – například počítačových myší jako saní nebo šňůry na prádlo jako zasněženého kopce. Většina příběhu se odehrává na velkých saních, které na začátku hry přitáhne na scénu Mikuláš, kouzelný hybatel děje. Celé jeviště je maximálně využito: na jedné straně třeba vidíme Mikuláše na saních, zatímco na druhé bruslí Mikula s kamarády a psem, ztvárněným Jiřím Fenclem. Pes byl skvělým komickým prvkem, který do inscenace vnášel lehkost mezi náročnějšími otázkami týkajícími se pěstounské péče. Jiří Brnula jakožto Mikuláš vzbuzoval respekt a hřejivou důvěru a tvořil tak perfektní kontrast s živou, ztřeštěnou Mikulou, se kterou naopak dokáže soucítit nejedno malé dítě. Terezie Jelínková nám skvěle pomohla si hlavní hrdinku oblíbit a v žádném momentu hry mě její specifická osobnost nepřestala bavit.

Koledy a písně lemující představení byly dokonalou tečkou. Zazněly už na první čtené, ale pouze v prvotní verzi, z níž jsem si odnesla hlavně jejich text. Až na představení vyzněly opravdu se vším všudy. Některé byly melancholické a dojemné, jiné roztančené, pohybové a rychlé, ale vždy nás dokázaly ještě více přenést do mikulášského příběhu.

Tato kouzelná sváteční pohádka nám jemně ukazuje, co je nejen v adventu to nejdůležitější – přijetí, pochopení a jistota domova, a to především v podobě našich blízkých. Hraje si také s myšlenkou, že každý z nás má v sobě něco z čerta i anděla a že naše rozdíly nemusí být žádnou překážkou. To vše zahalené do sněhu, vánočních koled a úsměvných dobrodružství malé Mikuly. Jak to s ní ale dopadlo? To musíte přijít zjistit do Malého divadla.

text Marie Kohoutová, foto Lucie Urban