Odsouzená

Lze něco, co se neustále opakuje pořád dokola a z čeho se snažíte vymanit, prostě skončit a už se nikdy nevrátit? Ten podělaný pocit déjà vu? Historie, která se opakuje hlava nehlava? 

Už to nechci! Fakt ne, ale pořád se mi to děje. Nikdy nebudu jako ostatní. Nikdy mezi ně nezapadnu a vždycky budu ta, na kterou si budou ukazovat prstem. 

Do každého kolektivu vstupuji s úsměvem, pozitivitou a přesvědčením, že tentokrát to bude jiné, ale ouha. Je to tady zas!

„Ježiši, co to má na sobě?“ 

„Bože, ty vlasy!“ 

„Že vůbec leze ven!“ 

Nádech a výdech a hlavně se tam nedívat. Otočím hlavu na druhou stranu, aby nebylo vidět, co to se mnou dělá, budou si myslet, že je neslyším. Anebo naopak, že slyším a dělám, že ne, aby neviděli, co to se mnou dělá, takže rychle nahodit úsměv a zahledět se jim přímo do očí. Bože, ale ne takhle, takhle to vypadá, že jsem naštvaná, tudíž že mě dostali tam, kam chtěli. SAKRA!

Budu to trénovat před zrcadlem! Pak nikdo nepozná, co se mi ve skutečnosti honí hlavou! Fajn, to funguje líp, než by mě kdykoli napadlo, vůbec nikdo nic nepozná!

Ale co já? Kde jsem já? Tohle já nejsem! Taková já nejsem! Vždycky se ze všeho hned složím, z každého nehezkého slůvka. Všichni říkají, že si to moc beru, ale to jsem prostě JÁ!

Už nejsem! Všechno je jinak. Úsměv. Ano, ten zpropadený úsměv se mi opět objevil na tváři a já se jim všem, co měli moje jméno v ústech, podívala do očí s tímhle úsměvem. To už nejsem já, to je někdo, kdo popřel sám sebe, aby ho to nesemlelo.

„Buď sama sebou,“ říkají mi všichni, ale co když mě prostě nikdo nemá rád právě proto, že jsem sama sebou? Kdo ten pocit nezná, neví, jak strašný pocit to je. Moc mluvím, moc se směju, moc dýchám…

Co teď s tím? Pořád se usmívám, i když mi dávno do smíchu není. Jsem na všechny milá, jako jsem vždycky byla, ale stejně mě nenávidí. Vždycky jsem chtěla mezi ostatní zapadnout, ale nemůžu, nejde to. A nikdy to nejspíš nepůjde.

„Vykašli se na to, co si o tobě, kdo myslí!“ To je moc hezká rada, ale to se jim to říká, když je mají všichni rádi a nikdo si nad nimi nemá potřebu uplivnout. 

Možná zapadnout by znamenalo být stejná jako ostatní, odsuzovat lidi na základě prvních dojmů, což není správné, ale cítit se mimo a vystrčená také ne. 

Takže si můžu prostě vybrat. Buď budu stejná jako oni, anebo budu odsouzená k doživotnímu vyčlenění a samotě.

text Alex Frank