Opuštění všeho, co bylo moje

Stála tam jako duch. Přes upatlané okýnko vlaku a své vlastní slzy jsem ani pořádně neviděla ten krásný květinový vzor na jejích šatech, co jsem tak zbožňovala a svými dětskými prsty vždy obtahovala na nich jemně vyšité bílé lilie. Ani mi nedokázala zamávat, jak měla sevřené ruce v pěst, až bylo vidět její zbělalé klouby. Pamatuji si, jak moje nohy naříkaly a prosily, aby se mohly za ní rozběhnout, moje ruce podivně ztěžkly z nutkání obejmout ji a nikdy se s ní nerozloučit. Pamatuji si, jak moje potlačované slzy pálily a svědily. Ale k mému překvapení nespadly. Nespadly, protože v hloubi duše jsem věděla, že by si to nepřála. Protože jsem věděla, že ji to bolí ještě více, takhle mě opouštět. Nevěděla jsem, proč od ní musím odjet. Proč mě posílá pryč. Možná bych se i urazila, kdybych jí neviděla bolest v očích daleko hlubší než moji. A tak se vlak začal rozjíždět. Pryč od ní, od všeho, co jsem do té doby znala, a všeho co se zdálo jako celý můj svět. Až potom, kdy se její tak známý obličej začal vzdalovat, první slza konečně spadla. A s každou další se moje rozbolavělé srdce začalo více a více otevírat. Začalo se otevírat v zaprášeném prázdném kupé, ve vlaku mířícím do neznáma a jediná věc, co ho vyplňovala, byly moje vzlyky, které se nedaly ničím zastavit.

text Eliška Šauerová, foto freepik