Pod lupou (povídka)

Zastav se.

Koukni se dolů, nahoru, do stran.

Trochu blíž, ještě kousek.

Už mě vidíš?

Že ne?

Tak to máš štěstí. 

Nevidí mne každý. 

Vidí mne jen ten, kdo si všimnul, že Tančící dům v Praze má pěkně nos nahoru. Anebo že kufr položený nahoře v kupé se na tebe docela mračí. 

Kdo by se taky nezlobil, když jede z prázdnin domů za povinnostmi. 

Kdo by také nebyl naštvaný, když krásný oranžový batoh se srdíčkem na zipu, proužkama a puntíkama vyšitýma barevnou nití už není k vidění, protože je pod nohama té mladé slečny s krátkými vlasy a deníkem plným zbytečných jízdenek a fotek. 

No nene, kufrovi se splnilo přání, protože konečně přijel pojízdný bar s občerstvením a on moc dobře věděl, že mladá slečna, ta s krátkými vlasy a deníkem, miluje mátový čaj s medem. 

„Bude to dvacet korun.“ 

Ano, teď je ta chvíle. 

Slečna vytahuje zpod nohou ten nejkrásnější a nejúžasnější oranžový batoh se srdíčkovým zipem a vyšitými proužky i puntíky, který kdy svět viděl, a vyndává z něj peněženku. Kufr se málem usměje, ale nesmí. Hned by to bylo jasné, a co když ho ani batoh nechce? Trochu zčervená, ale snaží se nezčervenat tolik jako minule, protože ho pak drhli kartáčem před ostatními kufry a tu hanbu si opravdu nechce zažít znova. 

Škoda, že slečna je mladá a tak rychlá. Zběsile hodí ten nejkrásnější batoh zase pod nohy a usrkává si svůj oblíbený čaj. 

Když vtom vlak prudce zastaví a čaj je všude po slečnině džínách. Rychle přehrabuje v batohu, jestli náhodou nenajde kapesníky. 

To asi zapomněla, že ten poslední posmrkala při loučení na nádraží. 

Nedá se nic dělat, bude si muset dojít pro toaletní papír a všechny přesvědčovat, že se opravdu nestala nehoda, ale že se jen polila svým oblíbeným mátovým čajem s medem. 

Hned jak zavřela dveře kupé, kufr věděl, že přišla jeho chvíle. 

Teď, nebo nikdy. 

Zavřel oči a bezmyšlenkovitě ze sebe vypálil: „Čahoj!“ 

Sám se za sebe trochu zastyděl, ale teď mu je opravdu jedno, jestli ho budou znovu drhnout. Jéje, je to už ale chvíle, co to řekl. Batoh to neslyšel? Nebo nemluví stejně jako kufr? Ne, kufr už začíná tušit. Prostě nemá zájem. Je to úplně jednoduché. Kdo by také měl zájem o takový obyčejný černý kufr s jedním nefunkčním kolečkem. 

Teď je to už opravdu divné. 

Pomalu otevře oči a batoh nikde. 

Ale ne! 

Ukradli ho stejně jako tetičku tašku. 

Takže už mě vidíš? 

Tak to sis moc nepolepšil. 

Je to čirá melancholie.

text Zuzana Holubová, foto freepik