Poezie – Brhlík

Brhlík

Brhlík na stromě osaměle sedí 

a smutně dolů hledí.

Rozčepýřeným peřím si kryje zmrzlé tělo,

Chybí mu něco, co tenkrát smysl mělo.

A něco hledá, hledá a neví.

Proč a jak se věci mění.

A co vlastně hledá?

A proč obloha je bledá?

Hledá hnízdo,

ale nemyslí tím místo.

Žádné suché větve ze smrků,

na kterých holub křičí vrků.

Ani ze staré borovice, 

na kterou už ptáci nelétají více,

Ani z holého javoru,

Na který kočka vylezla až nahoru.

Ani z prostých jedlí,

na kterých brhlík často sedí.

Hledá sice hnízdo, 

Ale nemyslí tím místo.

Tak tam takhle pořád sedí

na jedné z těch prostých jedlí.

Tělo si neustále zahřívá,

přitom na něco vzpomíná.

Na něco, co mělo dříve smysl

a nakonec mu to rozhodilo mysl.

Venku je sice sychravo,

ale to zvíře pořád něco hledalo.

Hledalo hnízdo,

ale nemyslí tím místo.

Myslí tím jiného brhlíka.

foto Doncoombez