Poezie – Drobnokresba I. a II.

DROBNOKRESBA I.

Opatrně jsem otevřel dveře a … vstoupil jsem do jejího pokoje. 

Do zad mě hrálo sluneční světlo a zpráva, kterou jsem měl na jazyku, činila mé kroky o to složitější. 

Byla skloněná nad obrovským psacím stolem, ruce i nohy zamotané do sebe, aby se jí sedělo pohodlně. 

Něco zarputile škrabala na listy papíru, které byly poházené po celém prostoru.

Ruce měla potřísněné inkoustem.

Jako by se jí do dlaní propsal jeden příběh, který vytvořila.

„Ráno. Musím jít,“ prolomil jsem zvuky pera tančícího po holém papíře.

Konečně se otočila. 

Přes celou místnost jako by nás dělila obrovská dálka a přece – stáli jsme naproti sobě jako tolikrát předtím, avšak nyní se vzduchem a pokojem připomínajícím taneční sál nesly jen její otázky a moje tiché modlitby.

Stála vzpřímeně, hrdě, tak jako by to byla ona, která musí v tento okamžik, v tento moment vést největší a nejkrutější zápas svého života. 

Měla na sobě jednoduché tmavě modré šaty.

Pomalu jsem natáhl svou ruku k ní.

V srdci jsem cítil obrovský strach a hrůzu, že nepřijde blíž.

Nepohlédla mi do očí.

Dlouho má ruka jen visela ve vzduchu s nejtišší nabídkou a nejupřímnější prosbou o milost. 

Pořád nic nedělala.

Jak to, že tam tak jen stojí jako duch.

To už teď jí na mně nezáleží.

V tom se úzkostlivé ticho prolomilo a rozlehl se zvuk jejích kroků po celém sále.

Objala mě a to objetí v sobě neslo melancholii dětských let a chmýří pampelišek.

Položil jsem jí ruce kolem pasu.

Slunce mi pořád proudilo do zad.

Ona lehce opřela své ruce o mou hruď.

Jako by tvořily další příběh bez jasného konce, ale s jasným poselstvím: budeš muset odejít.

Musel jsem se odhodlávat, abych ji pustil, jinak to nejde, říkal jsem si.

V té chvíli se odtrhla a odběhla zpátky ke stolu.

Má naděje se rozlomila na střípečky.

Zase jsem viděl jen její záda.

Přeju si, abych je spatřil ještě někdy. 

Nechci odejít.

Mám strach vonící po vlčích mácích a krátkozrakosti.

Opatrně zavírám za sebou dveře a odcházím vstříc svému osudu. 

Z pokoje vychází vzlyky.

„Nechám dveře odemčené.“

DROBNOKRESBA II.

Vyšel měsíc a město tiše vydechuje do tmy

Zítra už budou všichni tři pryč s namaštěnými kapsami

Tiše a obratně našlapují, není to jejich první práce

„Eště kousek!“

Krok a krok a skok a skok

Teď stojí u mohutných, dřevěných vrat

Řinčení paklíčů, vzrušení v žilách, není to jejich první práce

I samotné město mlčí nad zamýšleným činem – svatokrádeží

Muži vchází do kostela, natěšení na lup, olizují si rty, mnou si ruce

Už jim v očích nejiskří život, jen touha po loupeži, jsou méně než zvířata

Žití je zklamalo

I proto okrádají pannu uprostřed temné noci

Naštvaně pokřikují, pustoší, ničí a berou vše, na co jim padne zrak

A bez optání, se slizkými úsměvy

Svatokrádež

Oltář v kostele povalen na zem, rozbit na třísky, spoušť

Líce Panny zdobí skleněné potůčky slz

Nikdo před nimi svaté místo nechránil

Idea obětního místa té noci padla

Celá zmizela v jejich zlostném křiku a dupotu

I ona zmizela

Oni se smáli, řehtali se jak osli, protože si mysleli, že na to vše mají právo

Kapsy u kalhot plné kostelního zlata

Radost z opovrženíhodného hýření a rozkladu vepsána do tváří

A do skleněných vitráží kostela jen smutně svítí měsíc

Další, který mlčí a nic neříká

Lituje

I tak mlčí

Poplach, rozeznělo se mohutným prostorem, poplach

A oni panikařili, snažili se utéct, ještě více se hněvali

Noc jim už vyprchala

Nyní kradou vteřiny svého života

Už na ně čeká smrt, zaslouží si ji

text bj, foto kjpargeter