Poezie květen 2026

Doufat ve věčnost

Tea Stamatopulosová

Proč ruce mé nejde psáti

o dobách lednových, však krásou a vášní oděných, kdy i tichá nebesa chtěla křičet ta zakázaná slova, tajemství dvou milých, propastí času zavržených, k zániku odsouzených, rouhali se snad, že chtěli to zkusit?

Zapomněla jsem snad na ty chvíle?

Přec kvůli živým vzpomínkám jsem ještě včera brečela

a slzy mi stíral zlatý déšť tišící můj žal svým opojením.

V dobách lednových je vloček spousta

jedna však dopadla na má ústa

něžný polibek, objetí

skrývaly cosi.

Vločka roztála.

Zřejmě v jiném kraji vysvitlo Slunce a ty jsi šel trhat barborky.

Tady však kvetly lilie.

I přes mrazy, které jsi způsobil.

Červené bylo jejich okvětí, krví zbarvené.

Tvá záda posetá pihami, hvězdami na obloze.

Zářící hvězdy a dva milenci

v prach se obrátí.

Slova v mlze ztracená, vínem barvená,

Svatý, já tebe prosím,

bouři si v sobě nosím,

býti spasená a trestu zproštěná,

ach má ústa vyřkněte ta slova,

že já doufám ve věčnost.

Možná, že ten svatý, šípy pobodaný,

nebyl pro mě ten pravý, sic Bohem vyvolený,

že vzal na sebe břímě společnosti,

nést její hříchy a posouvat ji dál,

svým tělem chránit, své tělo obětovat

pro kulturu „Budějc“, v nichž žiji ale i já.

Před tím, než půjdeš na ten pranýř

dělat ze sebe oběť

ty sloužíš přec Bohu, ne sobě,

vzpomeň si prosím chvíli i na mě,

že trpím.

Možná jsme se potkali ve špatné době,

kdy doufat v něžný dotek starce,

i přes jeho vrásčitou duši

ty slova píši teď tuží, že nemohl zůstat o chvíli déle, nač tímto se trápit, i lilie zvadnou, pomalu chřadnou, pod dotekem starce, jenž měl být něžný, vnímat křehkost mého nitra, už vám to došlo, proč se v tom nimrám?

Má ústa vyřkněte ta slova,

že doufala jsem ve věčnost.

Bez názvu

anonym

rybník, mlha,

sychravý listopadový večer,

čas dušiček.

světlo svíček,

šum spadaného listí,

praskání větví pod mýma nohama.

teplý dech, měnící se na studený kouř, který podzimní vánek do mrknutí oka rozfouká.

zmrzlá pole, 

zmrzlá duše.

My type

Tereza Stašová

So i show them another guy,

who caught my eye

And they say

“Girl,

You have a type,

You sure have a type”

And i say

“Oh god, I do, of course I do,

because for a girl like me

It’s very dangerous

To fall just for anyone”

It’s the funny guys with eyes as bright as the sun on the clearest sky,

who can make you laugh even on the darkest nights

It’s the kind guys with the warmest smiles,

who hold your heart without trying to repair it with cheap glue,

that never ever lasts

It’s the gentle guys with patient minds,

who listen to hear and look to see,

who don’t run away from your depth and flaws,

who sit with you as long as the pain lasts

and kiss away every single tear that leaves the corner of your watery eye

And so i fall and fall,

Until i land hard

And realize,

that maybe im just imagining them all,

but my hopeful heart still believes,

that one day i’ll truly find this guy

The one i could love without ending up shattered apart.

Nevím co dál  

Zuzana Martínková

Nevím co dál, fakt se snažím,

snažím se abych žila naplno, abych si život užívala

a pak na to v budoucnu vzpomínala 

Ale někdy to je těžký.

V hlave mi lítají myšlenky sem a tam

a mě přijde že spíš padám. 

Padám dolů a nevím kdo jsem, 

volám, že chci vzhůru.

Nechci se pořád bát, že když jsem šťastná hned to 

zmizí.

Jak když přepneš program v televizi.

Bát se, že nejsem dost dobrá. 

Bát se, že v mé hlavě vypukne zmatek a jediný co 

budu vědět je, že modrá,

je moje oblíbená barva.

Prostě mě to nebaví

a vždy si řeknu že stačí.

Že si život sama zbytečně moc komplikuju,

když všechno overthinkuju,

furt se podceňuju

a potom všeho lituju.

A pak ti všichni řikaj buď pozitivní.

Fakt se snažím, snažím se cítit se happy,

užívat si života a proto někdy cvičím dřepy.

Nezvládám myšlenky, pocity a emoce,

co proudí mým tělem hluboce.

Nevím jak to popsat mám.

Slova hledám.

Je to jako strach a zmatek z toho všeho,

co je s tím vším propojeno.

Cítím se nevděčně, protože mi nic není.

Můj život je vlastně úplné posvícení.

Nevím co dál.

Fakt se snažím.

Poezie z autobusu

E. K.

Jsem šťastná,

mám chuť zpívat,

mám chuť se rozběhnout a jen se tak hýbat,

chci říct pánovi vedle mě,

ať přestane se tak moc smutně dívat.

Najednou je energie, do života, do štěstí,

mám pocit, že nic špatného,

odteď nikdy nehrozí.

Slunce, déšť a mrak ve tvaru člověka,

to vše vytváří ten krásný pocit,

co rozšíří se do břicha.

Rozlézá se dál a dál,

až nohy z něho brnějí,

ptáci si teď zpívají a poletují po nebi.

To vše ten pocit podporuje,

ten pocit čiré radosti,

chci teď jen zůstat v momentu,

kdy se mě nikdy nepustí.

Vím že opět někdy přijde,

ta vlna velké temnoty,

kdy cítíte se ztraceni

v souřadnicích prázdnoty.

Ale teď mě nechte chvíli býti,

jen tak v klidu, ve štěstí.

Tento velký černý pocit,

je v nemalé vzdálenosti.

foto Pixabay