Poezie – Svědomí

Svědomí

Praská mi pod nohama sníh.

Lidé pořád sní.

Přestože se jim život rozpadá,

oni sní a to je pravá odvaha.

Pravá lidskost. 

Snění.

Když v něj opravdu věříte,

tak se splní.

DOUFÁM.

Píseň zní.

Boty špinavé od bahna si myju.

Lidi křičí.

Někdy opravdu hodně.

Jako když polínko přihodíš do ohně.

Křičí víc a víc.

Na lidi, kteří brečí. 

Úzkost v sobě dusí.

Ti, co křičí, si ji na nich vybíjejí 

a pak se jim uleví.

Jenomže těm, na které bylo řváno,

se ještě přitíží.

Za chvíli se ti, kdo řvali, ohlíží.

Ohlíží se zpět do minulosti

a vidí, že zla způsobili dosti.

Potom i je znovu zahalí úzkosti.

Úzkost, kterou vyslalo svědomí,

aby vaše vědomí

vědělo, že chybu udělalo.

A zbytečně zlo napáchalo.

Ten, kdo se cítí dobře,

po tom, co na někoho bezcitně řve,

asi nemá svědomí.

A nebo křičel oprávněně. Kdoví.

No a ty naopak jenom pro radost

křičíš dost. 

Křičíš na oceán, že mu děkuješ.

Na loďce pluješ.

Řveš a seš šťastná duše.

Řvěte taky, řvěte moc.

Hlavně ale pro radost.

Z radosti a vděčnosti

nebo ze vzteku.

A vyřvěte se, i když je vám do breku.

Hlavně neřvěte na lidi,

kterým to udělá uvnitř paniku.

Paniku, smutek a strach.

Pak vás stejně svědomí doběhne

a vy se budete cítit stejně.

foto Bobby