Poslední slovo květen 2026: Plné doušky

Je ráno. Trochu stejné jako ty předchozí, zároveň odlišné. Jsem unavená z předchozích dní nabitých programem, emocemi a vyčerpáním. Většina z nás spala málo, někteří vůbec. Podobně jako minulá rána začínám kávou a do ledvinky si rovnou balím energetický drink, na jehož chuť si mé tělo během posledních sedmi dní navyklo až příliš dobře. Před jedenáctou hodinou bývá stále ještě chladno, proto si na sebe beru zmačkanou mikinu ležící na zemi, kterou jsem nosila celý týden. Stejná hodina, k pití stejná káva, stejná mikina, jiný den. Sobota. 

V průjezdu si beru svoje staré kolo a vyrážím směrem na Sokolák. Chvíli rovně, vpravo, projedu dvě ulice a na další křižovatce ostře vlevo. Během chvilky se betonová silnice mění na dlážděnou rozdrkotanou cestu, jsem Na Sadech. Kromě zpěvu ptáků a pravidelného skřípání šlapek je město stále ponořené do spánku. My ale ještě odpočívat nemůžeme. Scházíme se uprostřed Sokoláku a pouštíme se do úklidu. 

V rukou svírám modrý odpadkový pytel, jehož značná část se skládá z vajglů od cigaret. Shýbám se pod lavičku a vyhazuji láhev od piva. V tu chvíli se však cosi zablyští. Paprsky světla odráží velká stříbrná visací náušnice, která mi je matně povědomá.

Stála jsem poblíž FOHčka, protože tam se nejlíp poslouchá. Zrovna hrál Dukla a přede mnou tančila do rytmu skupinka lidí. Byla už tma, ale světla se letmo dotýkalo obrysů postav, na které se upíral můj pohled. Náušnice se tam někde blýskla a oni stále tančili, tančili a tančili. Možná někoho z nich znám, třeba jsme se viděli na jiném koncertě nebo někde jinde a začali jsme si povídat. Žádné třeba. Ta náušnice totiž byla také na workshopu Tlenivění a dokonce seděla přede mnou ve čtvrtek na divadle Dobře už bolo. Nikdy jsme mezi sebou neprohodily jediné slovo. Něco nás však spojovalo, zažily jsme něco stejného.

Potkali jsme se tolikrát. Oni třeba stále v peřinách, já s odpadky v rukou. Stejné tváře, jiná místa v Budějovicích. Všeho tak akorát dost. Celý týden by se mohl podobat sklenici plné vody, která je na okraji přetečení. Jedná se vůbec o vodu? Řekla bych, že ne. Po celý týden jsme totiž pili ten nejlepší drink. 

text Julie Doskočilová, ilustrace Viktorie Vacková