Příběhy Malše (1): Malšavíni

Řeka Malše možná není tak velká nebo tak dlouhá jako jiné řeky, ale zato má obrovskou paměť a pamatuje si vše, co se kolem ní kdy stalo. Když byly roku 2002 povodně a její koryto se vylilo a následně zpátky přijalo svůj původní tok, její paměť se dostala do okolí, které teď dokáže vyprávět příběhy, jež se tam do roku 2002 staly. 

Psal se rok 1983, bylo léto a bylo to to první, které si malá Terezka pamatovala. Její rodina jezdila do údolí na chatu každou volnou chvíli a stejně jako většina chatařů tam společně trávila celé léto, celé víkendy a bezpochyby i státní svátky. Terezka byla ze všech nejmladší, a proto ji zprvu nechtěli do jejich party přijmout, ale nakonec i ona mezi ně zapadla. 

Říkali si Malšavíni, podle modrých kamínků, které lovili z řeky. Byla to pro ně obrovská vzácnost, i když to ve skutečnosti byly jenom skelné strusky ze skláren v okolí, jejichž odpad tehdy zcela běžně putoval rovnou do řeky. Roku 1983 tedy do party patřila malá Terezka, její starší sestra Sára, Malvína a Monika z vedlejší chaty a kluci Filip a Petr z chaty nejblíže studánce. Postupem času se parta rozrůstala a další prázdniny do ní již patřily Katka a Soňa z vesnice, Tomáš z hájovny a Jana ze mlejna. K mlýnu se chodilo pro malšavíny a taky na maliny a ostružiny, které rostly u lesní cesty. 

Pobyt na chatě vypadal pokaždé úplně stejně. Tátové se chopili práce, maminky zalezly do kuchyně a děti zmizely v lese a do večera o nich nikdo neměl ani tušení. Občas, když kolem chat procházely, je spatřily jejich maminky a poslaly je do pojízdné prodejny pro nějaké chybějící suroviny nebo pro vodu či na borůvky, ale jinak si děti žily svým vlastním životem a zažívaly dobrodružství, o kterých se většině jiných dětí ani nesnilo.

První den prázdnin roku 1984, kdy Terezce bylo osm a její sestře již šestnáct, se všichni sešli na polní cestě, která vedla ke mlýnu. Místo zahnutí ke mlýnu se však vydali k jezu, aby nasbírali malšavíny. Mezi jejich pravidla patřilo také to, že každý, kdo chtěl patřit mezi Malšavíny, musel každý rok přinést určité množství této tyrkysové krásy. Začátek roku se počítal od prázdnin, což znamenalo, že první den letních prázdnin byl zároveň první den jejich „malšovského“ roku. Zuli si boty a vyhrnuli kalhoty, dívky si založily šaty, aby je neměly mokré, a vrhli se do řeky. Nikdo z nich ale nebyl natolik velký, aby se dokázal při sbírání neumočit, takže byli nakonec stejně všichni mokří. Každý měl nějakou svou nádobku, do které sbíral, a když toho nasbírali dost, začali na sebe vodu cákat. Když slunce dorazilo nad ně, naznali, že už je čas jít na oběd. Domluvili se, kde se potom sejdou, ale žádný čas si neřekli. Po obědě se všichni přesto setkali na určeném místě ve stejný čas. Nepotřebovali hodinky ani mapu, natož teprve telefon a to bylo to jejich kouzlo. Všechno, co dělali, bylo za pomoci jejich instinktu, a to už se dnes moc nevidí.

Tohle léto, léto 1984, byl jejich rajón pouze od studánky přes louku, kus lesa nad chatami, mlýn a jez, ale další rok již objevili vše, co pro ně příroda přichystala. Léto 1984 se vrylo snad do každého stromu, který je znal a který směl být při jejich dobrodružstvích. A každé další bylo něco, co stojí za to vyprávět. 

Pokračování příště…