Procházka

Nasadím si tenisky, které jsem si koupila před několika měsíci s vidinou, že budu strašně aktivní a začnu běhat. Tepláky, domácí vytahané tričko a ta největší mikina, kterou jsem doma našla, toto je můj dnešní úbor na procházku. Sluchátka nechávám doma, protože se cítím odvážně a jako člověk, který rozhodně nemá puštěné něco v pozadí, dokonce i když spí. Klíče do jedné kapsy a telefon do druhé. Ano, budu offline, ale ne tak, abych riskovala, můj hypotetický únos bez možnosti se s někým spojit nebo aspoň bez záznamu mé polohy. A tak vykračuju ze dveří.

 Kdy jsem sakra naposledy byla na procházce? Nebo respektive byla kdekoli a dělala cokoli venku? Poslední měsíce byly na vlně škola, pak hned domů a zasednout za stůl s učením. Když jsem si to chtěla udělat hezký, mít komplexy z mých velmi dětinsky vypadajících brýlí proti modrému světlu a mít husí kůži z toho, jenom se zvednout ze židle, která z nějakého důvodu dělá obludné zvuky výhradně, když jsou všechny stoly zaplněné stejně trpícími studenty, a jít na záchod, vzala jsem si svoji práci do knihovny. 

Někdy jsem šla ven s nějakou kamarádkou, ale to bylo jenom kupování předražených kafí a občasných zákusků, když jsem si ten den zrovna usmyslela, že „na penězích v životě nezáleží“, udržování smysluplné konverzace a za každou cenu se vyhýbat tomu trapnému tichu, když někdo z nás, nedej bože, neměl zajímavou historku, drb nebo prostě nějaké novinky, u kterých bysme se mohly nahnout nad stůl a rozebírat je. 

Ale kdy jsem byla skutečně sama se sebou? Tato otázka mi vyvstane na mysli, když přecházím přechod. Dám si ruce do kapes a vezmu do rukou ty dvě věci, které jsem si dovolila vzít. Je divné takhle jít, bez štítu od zvuků kolem mě, kterým jsou moje sluchátka. V hlavě se sprostě prokleju, že jsem měla ten osvícený moment zrovna předtím, než jsem vyšla z bytu. Ale jak tak jdu, koukám se kolem sebe, vzpomenu si na tu otázku znovu. V mysli se mi červeně podtrhne. Je jako neodbytný komár večer, který se nějakým záhadným způsobem dostal ke mně do pokoje, a bzučí mi u ucha. Zkusím si vzpomenout, kdy jsem neměla sluchátka na uších, telefon nebo knížku v ruce a prostě… byla. Nějaká chvilka, kdy jsem se neustálé nevykrmovala informacemi, které jsou mi podávány na denní bázi. Ale na žádnou nepřijdu. 

Za tu dobu, co nad tím dumám, dorazím k řece a posadím se na lavičku. Koukám se, jak se voda líně line v korytě a jak se její voda jemně třpytí. Slyším ji, jak si potichu brumlá do rytmu ševelících listů v korunách stromů nade mnou. Čas od času zaslechnu střípky rozhovorů pejskařů, běžců a těch ostatních, kteří se rozhodli vytrhnout ze svých povinností a jít ven. A já si vlastně postupně uvědomuju, že mě tohle baví. Normálně musím držet svoje cukající oko, když nemám něco, co by mě zabavilo, ale teď? Nic. Venek ze mě dokázal vycucnout všechny myšlenky, kterých se normálně děsím, a nechal mě prostě pozorovat dění kolem sebe. Aspoň na maličkou chvilinku. 

Ještě chvíli sedím a koukám. Pak se začne stmívat a já se pomalu zvednu, protáhnu si všechno, co jde, a rozejdu se zpátky domů. Jak se začínám čím dál více blížit, tak na mě zase ty povinnosti začínají dopadat s dodatečnými úzkostmi z toho, že jsem ztratila strašně moc času a teď nestíhám. No sice nestíhám, ale zase jsem viděla devět hezkých pejsků, které bych nejradši sbalila a vzala si je domů. Achjo. Vidím svoje domovní dveře a čím víc se přiblužuju, tím jsou moje kroky těžší. Odemykám. Vycházím schody. Odemykám znovu. Zouvám si tenisky. Přijdu k sobě do pokoje a znovu to na mě dopadne úplně. Vidím sluchátka a hned si je nasazuju, abych ztlumila ty myšlenky, které zase prorazily pomyslné hráze. Zasednu za stůl vystresovanější, než když jsem od něj vstávala, ale taky vděčnější. Vděčnější za to, že jsem pohybovala svoje tělo, že jsem se zbavila aspoň na chvíli toho štítu, že jsem viděla západ slunce, že se na mě několik lidí usmálo. Ale hlavně za to, že jsem byla chvíli sama se sebou.