Selekce, která se mě netýkala

Nejdříve byla tma. Pak se najednou rozsvítilo a oslepilo mě zářící světlo. A potom? Potom jsem uviděla někoho, koho jsem už nikdy neměla spatřit. Víc jak rok jsem ho neviděla a najednou stál přímo přede mnou a tvářil se, jako kdyby se vůbec nic z toho, co udělal, nestalo. S údivem v očích a pusou otevřenou dokořán jsem se na něj dívala. Začal mě zdravit a objímat a já husa si myslela, že to něco jako znamená. Když to pak okořenil řečmi typu, že jsem mu chyběla a že je rád, že mě zase vidí, byla jsem si naprosto jistá, že to něco znamená! A až teď, po dalším roce a půl vím, jaká blbost byla k němu cokoli cítit. 

Jenže… Ten problém nebyl v tom, že si nevybral mě, všechno to bylo o tom, že se mezi mnou ani nerozhodoval! Nejprve jsem si myslela, že si není jistý, jestli je vůbec na něco připravený, než jsem zjistila, že jsem v tom nebyla jen já, ale dalších pár dívek, které jsem možná jen naštěstí neznala. To by mě zlomilo asi ještě víc.

 Od tohohle poznatku až doteď jsem si prostě myslela, že jsem pro něj nebyla dost, že jsem vlastně vůbec nepatřila do toho jeho výběru, ve kterém nebyly jen dvě dívky a rozhodně ani tři, že ani tak dobrá jsem mu nebyla. Ten pocit byl tak šílený a já s ním dokázala žít více než rok. Obdivuhodné, řekla bych, ale také velice zničující, takže děkuji, že jsem se konečně mohla dozvědět pravdu, která sice bolí, ale rozhodně ne tak jako pocit, že nejsem dost, a to ani v tak rozsáhlém výběru. 

Je to pár dní, co jsem dostala tu možnost ho spatřit, jak objímá jinou dívku úplně stejně jako ještě před rokem mě. A ta dívka? Očividně ani pro něj a ani pro ni objetí nic neznamená, protože se za ten večer stihla objímat ještě s tak třemi jinými chlapci, ale on se k ní tak vinul, že jsem poznala hned, že on už si vybral. Upřímně? Jsem neuvěřitelně sebekritická, ale teď se sobě musím doopravdy omluvit, že jsem si o sobě někdy myslela, že se chovám jako snadná kořist a neumím se ve společnosti chovat. Najednou mi došlo, proč jsem v tom podělaným výběru ani nebyla. Ani jsem nemohla. On si vybral a někoho takového, můj pravý opak, horší verzi mě samotné. Ať už to zní jakkoli nafoukaně, ta dívka mi nesahala ani po kotníky, a jestli si vybral ji, tak mi nezbývá nic jiného než mu to přát, protože on si mě nezaslouží. 

Nevybral si mě, protože nebyl schopen ocenit to, co v sobě mám. A přitom to bylo tím důvodem, proč jsem ho měla tak ráda, že jsem si myslela, že on si toho cení. Ale… Všechno to byla jen přetvářka a on jen odhalil svou pravou tvář. Bolelo to, to ano, ale pořád je lepší pocit, že jsem pro něho byla příliš, než že jsem pro něj nebyla dost.

text Alex Frank, foto Estúdio Bloom