Svět hraničáře

Nikdy bych neřekl, že svět se odvíjí podle toho, jak se k němu zachováme, spíše naopak. Musíme brát ohled na to, že dětství je nejdůležitější období našeho života. Hromadu věcí si nepamatujeme a jednoho dne si řekneme, že to byla procházka růžovým sadem, anebo to bylo peklo, noční můra, nejhorší období života.

Pakliže je dětství jedince zanedbáno, může se potýkat s vážnými následky v budoucnosti. Mentální zdraví je jedna z nejdůležitějších věcí, o které musíme pečovat, a protože jako dítě nevíme, jak nebezpečný svět vlastně je, nevíme, jak se nám žilo. Pouze posloucháme příběhy rodičů a blízkých o tom, jak jsme neustále plakali, jak jsme byli veselí. O tom, jak těžké to doma bylo, anebo že to bylo všechno takřka perfektní. Je-li dětství jedince zanedbáno, je prakticky možné, že se jedinec v jeho starších letech bude potýkat s vážnými psychickými problémy. O jednom z nich bych rád dnes něco pověděl.

Je mi devatenáct let a letošním dubnem nabydu dvacetin.

Je téměř složité popsat jedním textem tak závažné onemocnění. Možná to prvním slovem vypadá jako konec světa, ale ujišťuji vás, že není vše černé. Občas je v těžkých věcech něco jasného, co nás provede těžkými časy do nového já.

Hraniční porucha osobnost (ve zkratce HPO nebo BPO – Borderline Personality Disorder) je také známá pod názvem emočně nestabilní porucha. Odkazy tuto poruchu označují jako psychická porucha charakterizovaná především intenzivními emočními výkyvy, nestabilitou ve vztazích a narušeným obrazem o sobě samém.

Téma hraničář jsem si zvolil proto, že já sám touto poruchou žiju už několik měsíců, a po mém pokusu o sebevraždu jsem se rozhodl o takových věcech mluvit více otevřeně.

Podle odborníků z Univerzity Palackého v Olomouci má až 80 % těchto lidí zkušenost s traumatickými událostmi v dětství, což výrazně ovlivňuje vývoj osobnosti.

Jedinci s hraniční poruchou navazují téměř intenzivní a komplikované vztahy, s čímž přichází hluboký strach z opuštění. Hraničář se vidí jako problém. Nesnáší se, vidí se jako častý problém. Hledají svou vlastní identitu (což vlastně znamená, že neví, kým jsou, nebo neví, jaký život chtějí žít).

Pro hraniční poruchu je typická jedna vlastnost. Trpí velkými výkyvy emocí. Z perfektní euforie a naprostého štěstí a radosti se mohou přehoupnout do stavu deprese. Občas to může být i hrozivý vztek. Řešení vidí pouze v konfliktech, sebepoškozování, impulzivních aktech.

Linka bezpečí další rysy popisuje takto: V prvním kontaktu mnohdy vzbuzují zájem, jsou „nepřehlédnutelní“, někdy působí až uhrančivě. Svým bližším okolím však bývají považováni za nespolehlivé, hysterické, manipulativní, vztahovačné, sebestředné, vyžadující pozornost.

Ale jak vlastně shrnu takové psychické onemocnění jen do jedné věty? Asi takto. Pakliže je jedinec v prvních letech života zamítnut, neviděn a prožívá samotu bez péče matky, v pozdějších letech stáří prožívá strach z opuštění.

Jakými dalšími akty mohou lidé s touto poruchou žít?

- Hledají někoho, kdo je bude mít rád a uvidí je takové, jakými jsou

- Strach z odmítnutí nebo opuštění

- Touha po blízkosti, častém kontaktu

- Manipulace/Impulzivnost je jediné řešení k udržení člověka

- Hledání sebe samotného, budoucnosti

Hraniční porucha osobnosti ale není jen soubor symptomů a definic. Není to seznam chování, které lze jednoduše odsoudit nebo zařadit do tabulky. Je to každodenní vnitřní boj. Boj s vlastními emocemi, myšlenkami a strachem, že člověk zůstane sám. Boj s pocitem, že nikdy není „dost“, jako třeba že není dost klidný, dost stabilní, není hoden lásky.

Život s touto poruchou je vyčerpávající. Nejen pro okolí, ale především pro samotného člověka. Neustálé přepínání mezi láskou a nenávistí, nadějí a beznadějí, blízkostí a odporem zanechává hluboké stopy. Ale to neznamená, že by lidé s hraniční poruchou nebyli schopni vztahů, lásky nebo změny. Znamená to pouze, že jejich cesta je složitější a bolestivější.

Důležité je říct i to, že existuje pomoc. Terapie, zejména dialekticko-behaviorální terapie, může naučit pracovat s emocemi, zvládat impulzivitu a postupně budovat stabilnější vztah k sobě i k ostatním. Není to rychlá cesta, a už vůbec není snadná.

Ale je možná.

Píšu tento článek nejen jako někdo, kdo o hraniční poruše četl, ale jako někdo, kdo s ní žije. Jako někdo, kdo se dostal až na samotné dno, a přesto tady dnes sedí a píše. Ne proto, že by vyhrál. Ale proto, že se rozhodl zůstat. Probojovat se trním k samotné růži, což je pro mě život s rodinou, přáteli a těmi, které miluju.

Pokud jsi dočetl až sem a v některých řádcích ses poznal, věř, že v tom nejsi sám. A pokud ses nepoznal, ale máš ve svém okolí někoho, kdo bojuje sám se sebou víc, než je navenek vidět, zkus se dívat s větší laskavostí.

Někdy stačí být přítomný. Někdy stačí zůstat po jejich boku.

Jak toto téma shrnu?

Svět hraničáře není jednoduchý. Je plný extrémů, bolesti i strachu. Ale je v něm i citlivost, hloubka a schopnost milovat naplno. A právě proto stojí za to o něm mluvit. Otevřeně. Pravdivě. Lidsky.

text Matěj Holčák, foto skalekar1992