Za oponou divadla Semafor

Říjen 1959. Skupina mladých amatérských umělců se snaží vymanit ze spárů tehdejší ideologické zátěže mířící na oficiální kulturu našeho státu. Právě tehdy vzniká divadlo Semafor – prostor, který se brzy stane útočištěm hravosti, poezie, jazzu, komedie i generačního manifestu.  

Kolektiv artistů byl pod taktovkou dvou dobrých kamarádů – Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Oba měli stejnou vizi: přinést do české kultury něco nového a neotřelého. Něco, co nebude podlézat režimu, nýbrž nabídne svobodu projevu, lehkost a jemnou ironii, skrze niž by bylo možné reflektovat tehdejší dobu bez patosu a ideologických planých řečí.  

Divadlo mělo původně nést jméno Dimafor (DIvadlo MAlých FORem), avšak ještě před samotnou premiérou, která se konala koncem října, byl jako oficiální název zvolen Semafor – akronym pro SEdm MAlých FOrem. Jméno divadla mělo za úkol reflektovat záměr zakladatelů, tedy obsáhnout ve svém repertoáru širokou škálu inscenací a druhů umělecké aktivity. Ať už se jednalo o komedii, jazz, film, tanec či třeba loutky. Semafor těmto směrům otevřel dveře a nabídl své jeviště.  

Dne 30. října 1959 se opona Divadla Semafor zvedla úplně poprvé a odhalila scénu hudební komedie Člověk z půdy, pocházející z pera Jiřího Suchého. Hudbu k semaforské prvotině složil jeho kolega Šlitr. O to, zda inscenace sklidí úspěch ze strany diváků, se Suchý a Šlitr obávat nemuseli. Obecenstvo si komedii, v níž se o hlavní roli střídal Miroslav Horníček (který odehrál většinu repríz), Miloš Kopecký a František Filipovský, natolik zamilovalo, že se dočkala celkem 230 repríz a povzbudila autorské duo Suchý + Šlitr k další spolupráci v psaní divadelních her.                                                                                                                 

Rok 1959 se stal pro Divadlo Semafor zlomovým – startujte tzv. „zlatá éra Semaforu“. Divadlo přináší revoluci do československé divadelní a kulturní scény. Svým širokým vlivem získává podobu Osvobozeného divadla, které založil ve 30. letech minulého století Jan Werich spolu s Jiřím Voskovcem. Werich si mimochodem v Semaforu také zahrál a měl k němu velmi blízko. 

Semafor nabíral na popularitě, představoval pěvecké hvězdy jako Waldemara Matušku, Hanu Hegerovou nebo Evu Pilarovou. Tato éra dala vzniknout nesmrtelným písním, jako jsou Co jsem měl dnes k obědu nebo Je nebezpečné dotýkat se hvězd.  

Divadlo původně sídlilo v prostorách tehdejšího Kulturního střediska ONV Praha 2 v ulici Ve Smečkách (nynější Činoherní klub), avšak v roce 1961 kvůli havarijnímu stavu budovy byl Semafor nucen své působiště opustit. Více jak rok divadlo nemohlo najít stálé zázemí, střídalo lokace, a ne a ne zakotvit. Útočiště mu postupně nabídly například Vojanovy sady, Klicperovo divadlo či Divadlo Na Slupi, které se staly zastávkami jeho pomyslných kočovných cest. Suchý a Šlitr však v tomto hektickém období nezaháleli. O náplň svého repertoáru neměli nouzi a nadále pokračovali v psaní nových her a pásem písní. 

Putovní anabáze se však dotkla samotného divadelního ansámblu – Semafor ztratil velká jména. Waldemar Matuška, Eva Pilarová či Miroslav Horníček své působení v nestabilním Semaforu ukončili, od divadla požadovali stabilnější zázemí.  

Štěstí se na Semafor usmálo v roce 1964, kdy kabaretní představení Jonáš a tingltangl zhlédli členové tehdejšího ÚV KSČ, včetně hlavního ideologa Jiřího Hendrycha. Hra se radě líbila natolik, že se shodli na rekonstrukci starého divadla v pasáži Alfa na Václavském náměstí, a tak Semafor konečně mohl mít pod sebou pevnou půdu. Matuška, Pilarová a 

Hegerová se vrátili do Semaforu a jejich návrat dal za vznik filmu Kdyby tisíc klarinetů.  

Konečné zakotvení divadla umožnilo rychlejší a efektivnější psaní her. Vzniklo volné pokračování hry Jonáš a tingtangl, které neslo název Jonáš a dr. Matrace. Suchý a Šlitr chrlili jednu inscenaci za druhou, diváci obdivovali vervu, s jakou divadlo vystupovalo a každý večer se u pokladny tvořila dlouhá fronta na lístky. Semaforskou komedii povzneslo duo Š + G (Miloslav Šimek + Jiří Grossman). Ti přišli z klubu Olympik, kde již měli zajeté své divadelní hry, ve kterých zpívala Naďa Urbánková. Ta působila i v Semaforu a na její popud Suchý a Šlitr kývli na nabídku angažmá komediální dvojice Š + G v divadle Semafor. 

Návštěvní dny, Večer pro otrlé aneb pět pupáků či Besídka zvláštní školy, kde zářil Šimek s Grossmanem, se staly hojně navštěvovanými a oblíbenými divadelními hrami.  

 S příchodem Pražského jara v roce 1968 převládla v tvorbě Šimka a Grossmana politická satira. Na jeviště přinášeli dvojici svérázných figurek: Blb č. 1, tedy spisovatel Dušan M. Pupák, kterého ztvárnil Jiří Grossman, a jeho sok, Blb č. 2. – funkcionář Čenda Krchov v podání Miloslava Šimka. Mezi nejoblíbenější scénky se řadil Pupák na celnici či Pupák ve Vídni, kdy po příchodu bratrských armád Pupák zmizel v zahraničí a telefonoval s Čendou Krchovem. Pupákovské scénky tradičně po semaforsku doplňovala pásma písniček v podání Miluše Voborníkové, Pavla Bobka i Nadi Urbánkové. 

Začátkem normalizace byl Šimkův a Grossmanův humor silně protirežimní – což diváci ocenili a celé hlediště propukávalo v smích. Spousta jejich představení byla nahrána a poté vydána formou gramofonových desek. 

Zlatou éru Semaforu narušila náhlá smrt Jiřího Šlitra. Během vánočních svátků byl spolu se svou partnerkou Jitkou Maxovou nalezen mrtvý ve svém bytě. V oficiální zprávě byla uvedena příčina smrti otrava svítiplynem, dodnes však úmrtí tohoto páru oplývá spoustu spekulací – zda nešlo o sebevraždu, nebo zda jim ke smrti někdo dopomohl.  

Mezitím co Semafor držel smutek, se do divadelního ansámblu připojila herečka Jitka Molavcová, z níž se stala pravá ruka Jiřího Suchého. Našli společnou notu, psali spolu hry, písničky a byli si velice blízcí i v osobním životě. Molavcová se stala klíčovou osobností pro divadlo.  

Sotva se divadlo vzpamatovalo ze smrti Šlitra, přišla v roce 1971 další rána – smrt Jiřího Grossmana. Šimek po odchodu jeho kolegy a přítele zvažoval konec herecké kariéry a opuštění divadelní scény. Naštěstí ho režisér Jan Roháč přemluvil a vtáhnul zpět do semaforského cyklu. V roce 1973 se Šimek dal dohromady s Luďkem Sobotou a později se k nim připojil i Petr Nárožný. Ztvárňovali spolu divácky oblíbené humorné scénky. Všichni tři herci se také objevili před kamerou ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí.  

Kromě tohoto komediálního tria vznikla v Semaforu skupina Josefa Dvořáka přinášející s sebou spoustu inscenací, např. Má hlava je včelín.  

Suchý chtěl vrátit Semaforu svou původní podobu a poetičnost, chtěl se distancovat od politické satiry a komedií. Humor Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka se časem začal odklánět od vize Jiřího Suchého a po četných neshodách počátkem 90. let dostali herci výpověď. 

Semafor se tedy vrátil ke svým základům. Soubor umělců se přeorientoval, začal produkovat více hudebních inscenací, Jitka Molavcová dostala prostor pro svůj komorní muzikál, kladl se větší důraz na kvalitu písniček a divadelní hry byly pod taktovkou nově příchozího režiséra Ladislava Smoljaka.  

V roce 1993 divadlo přesídlilo do ulice Dejvická, kde stojí dodnes.  

I přes veškeré karamboly jako hledání prostorů, odchod herců či podřízení režimu se zvládlo Divadlo Semafor udržet a v krušných časech bavit své diváky. Z jeho jeviště vzešly písně, které doslova zlidověly, a zrodily se zde osobnosti, jež se zapsaly do dějin české kultury. Schopnost reagovat na aktuální společenské dění s lehkostí a ironií divadlu zajistila vysoké postavení mezi českými divadly. A i přes to, že se od října 1959 toho spoustu změnilo, divadlo SEdm MAlých FORem nadále připomíná, že divadlo nemusí být jen zábavou, ale také silným hlasem své doby.  

text Natálie Ziková, foto Unsplash