Zahajovací víkend festivalu Jižní Svéráz očima fanynky imerzivního divadla

Jižní Svéráz je pod záštitou Jihočeského divadla jedním z vlajkových projektů Evropského hlavního města kultury Budějovice 2028. Cílem je seznámit širší diváctvo s imerzivními a site specific formami. Imerze znamená, že se divák může do inscenace „ponořit“, zažít ji na vlastní kůži a občas může být i interaktivní. Pokud navštívíte site specific představení, jdete na nějaké konkrétní místo, jednou z takových inscenací uváděných Jihočeským divadlem je například 1968, která se odehrává v prostorách Rozhlasu České Budějovice.

Před dvěma lety se konal takzvaný nultý ročník, mohli jste zhlédnout třeba inscenaci Rozum a cit na Otáčivém hledišti Český Krumlov či se vydat na plavbu lodí zvanou Jihočeská Odysea, kde jste prožili část Odysseovy cesty. 

Minulý rok probíhal open call pro profesionální česká divadla, která se se svými projekty mohla zapojit právě do prvního ročníku Jižního Svérázu. Vítěze vybírala několikačlenná dramaturgická rada. Festival bude probíhat takzvaně „slow“, což znamená, že program poběží nezávisle na sobě od května do září 2026. Určitě se podívejte na stránky festivalu, třeba najdete inscenaci s tématem přímo pro vás!

Mým cílem je seznámit vás s pohledem jak divačky, tak účastnice příprav, a tak zakonzervovat své dojmy ze zahájení. Nebude to bohužel dokonalá drobnokresba, jelikož jsem neviděla vše.

Čtvrtek 30. dubna

Za pár minut budou čtyři hodiny odpoledne. Před Jihočeským divadlem stojí obrovská dodávka, ze které jevištní technici tahají doopravdy těžce vypadající kulisy a rekvizity. Už od pohledu vidím, že bych s nimi nehnula na víc než na pár kroků. Mým úkolem je pomoci se stavbou inscenace pro děti s názvem Kiosek od divadla Ostružina. Za pár minut zjišťuji, že hrozivě vypadající kulisy byly na operu Anne Franková a dodávka se vším potřebným pro Kiosek teprve přijíždí před Divoko. A tak skládáme molitany, dřevěné kvádry, smotaný baletizol, knížky, programy, krabice a krabice a krabice do výtahu a vše vyvážíme na scénu Půda. Tam se seznamuji s Luci, produkční inscenace, a Štěpánem, který je jevištním technikem. Prý znám Jihočeský jako své boty… To sotva, jelikož jsem v zákulisí Půdy v životě nebyla. Avšak koště na zametání nacházím dříve než stálý zaměstnanec JD, heč.

Rozmotáváme baletizol, pozorně sledujeme fotky, abychom vše přenesli správně (až ho někdy budete chtít pokládat, ráda vám pomůžu, teď už to umím). Nejlepší je baletizol ale lepit. To přilípnete kousek gaffy (pevné lepicí pásky) ke spoji, přidržíte koštětem nebo vlhkým hadříkem a pak váš parťák gaffu natáhne až ke druhému konci baletizolu. Jakmile zkontroluje, že je rovně, dá vám pokyn, vy se pořádně opřete do koštěte a přilepíte jím napevno gaffu k baletizolu tak, aby nevznikly žádné vzduchové bublinky. Přebývající gaffu zarovnáte do okrajů nožíkem. 

Taky jsem zalepovala zásuvky, jelikož inscenace je zejména pro malé děti. Pak jsme společně se Štěpánem zavěšovali tyče ze stropu. To bylo doopravdy napínavé, nikdy jsem tak vysoko na štaflích popravdě nestála. 

Propuštěna jsem byla v osm večer, nabitá adrenalinem a hřejivou jistotou, že všechny složky divadelního kolotoče mě doopravdy dojímají.

Pátek 1. května

Ráno jsem byla připravena na značkách. Jelikož ale moc práce pro mě nebylo, obdivovala jsem řeč osvětlovačů, které jsem z poloviny nerozuměla, a dojímala se nad „co by kdyby“. Co by, kdyby divadlo bylo mou budoucností. Co když se mi ale jednou okouzlení jím vytratí? Snad ne. Tolik reflektorů, tolik reproduktorů. Byla jsem poslána vyčistit žlutý molitanový kruh.

Přichází paní režisérka. Je energická, podáváme si ruce. Přijdu si jako malý pivo oproti těmhle všem divadelním dospělým. Snažím se pomáhat. Za pár minut se objeví herci a jde se na projížděčku. Jelikož je ale málo času, nestihne se projet inscenace celá, takže bohužel jsem ji neviděla. Vytírám. Loučím se.

Pátek večer

S Eliškou se potkáváme ve festivalové zóně Stejskalka na pohodlných lehátkách. 

Jdeme na Climax, inscenaci divadla Pomezí, která byla první imerzivní inscenací, kterou jsem kdy viděla.

Rave, klub, mladí a jejich problémy, neony a drogy a zase problémy.

Cestou do Žižkárny se zastavujeme v Mcdonald’s, abychom se převlékly a namalovaly.

Na imerzivní divadlo je víc než kamkoli jinam vhodné se naladit nejen dobrou náladou, ale i oblečením či make-upem.

Já mám kožené šortky, černý top, modré linky a spoustu kamínků na obličeji.

Elí má taky spoustu kamínků, třpytky a modré šaty.

„Holky, vás se ani nebudu ptát, kam jdete, to poznám podle toho make-upu.“

Dvě cuba libre.

„Vemte si něco přes sebe, uvnitř je zima.“ (Fakt byla.)

Zalepení kamery mobilu křiklavě růžovou samolepkou.

Razítko na ruku.

Rave hudba, kouř, neony.

Výborná hudba.

Člověk si myslí, že když jde na imerzivní inscenaci podruhé, bude sledovat jiné postavy, aby si mohl utvořit celistvý obrázek o všech, ale stejně jsem nakonec zůstala u těch stejných.

„Já jsem Baru.“

„Ty seš tak hodnej člověk. Ty seš tak hodnej člověk, věř mi.“

„Tati, neposlal bys mi rovnou třicet?“

„Všechno bude dobrý, uvidíš.“

Při žádné inscenaci jsem se necítila tak okouzlena divadlem jako u Climaxu. Určitě půjdu potřetí. 

Závidím performerům, že se takového projektu účastní.

Ty předěly jsou nejlepší, ze všech postav jde postupně strach. Pláču.

Myslím ale, že prostor Žižkárny inscenaci uškodil. Byla opravdová zima a scénografie nebyla útulně vykloubená a vykloubeně útulná tak jako v Praze.

Adamův poslední monolog. Adamův vztah k otci.

Potlesk.

Cestou domů se snažím vybavit si hudbu, uložit části choreografie a celkové pocity do paměti a částečně přemýšlím nad otci.

Jestli někdy máte jít na imerzivní divadlo, jděte na Climax. Nebo na cokoli od Pomezí. Stojí to za to.

Sobota 2. května

Beru pětiletou ségru Betulku do zóny Stromovka. Největší lákadlo je pro ni Bagr, kytičky a můj foťáček. Na den se z ní tak stává dokumentaristka. Je slunečno. Dáváme si karamelové kakao zadarmo. Obdivujeme nainstalovanou kulisu pro loutkové představení Majáky na konci světa a vzájemně si slibujeme, že se na ně půjdeme podívat spolu.

Horko těžko stíháme oběd a pádíme do Žižkárny na Open Mic for Young Creators. A tak předčítám a snažím se předat myšlenky svých textů a seznámit diváctvo s projektem Rezonance,  se kterým jsem se hlásila do open callu Jižního Svérázu (a ano, bylo to pouze pro profesionály, díky za optání). Betulka mezitím spokojeně, potichu mlaská pizzu v předposlední řadě.

„To bylo úplně takové imerzivní, jak sis hrála s tím prostorem pódia. Většina lidí básně jen čte. Je to něco, s čím pracuješ?“ ptá se mě moderátor.

„Já jsem z divadelního prostředí, tak je to pro mě přirozené. Není v tom záměr se násilně odlišovat či vybočovat z řady, ale jsem takhle pracovat zvyklá.“

„Měla jsi už nějaký úspěch?“

„Vyhrála jsem soutěž s divadelní hrou.“

„To si zaslouží potlesk!“

V dalším bloku jen rychle představuji Vedneměsíčník, Bety už je neposedná a jdeme pryč. Pro nanuka, pro kafíčko.

Ocitáme se v zóně Stejskalka a stáváme se součástí výstupu Mezi lidmi svéráznými, kdy na písničku „Yes Sir, I Can Boogie“ se spolu s Bety roztančíme a už nás nelze zastavit. Milujeme umění v ulicích! Jako by nám to vlilo novou energii do žil, rozhodly jsme se zůstat i na Moving orchestra.

To Bety jako správná dokumentaristka celé natáčí. Po skončení se vyfotí s performerkou, která se jí nejvíce líbila. Cestou na autobus napodobujeme pohybové kreace, které jsme viděly a smějeme se, lidé se trochu otáčejí. Přesně o tomto živé umění pro mě je – o tom, mít ho s kým sdílet a zažít ho na vlastní kůži.

Těším se na to, co festival nejen mně, ale i celým Budějovicím ještě přinese. Vítám to s otevřenou náručí.

text Barbara Janečková, foto Elizabet Albrechtová a Barbara Janečková